Workoholismus: Jak přehnaná pracovní zapálenost ničí vztahy a zdraví

Workoholismus je pracovní závislost, stav, kdy člověk neustále potřebuje pracovat, aby cítil hodnotu sebe sama, a přitom ztrácí schopnost odpočívat, cítit nebo být přítomen pro blízké. Also known as pracovní závislost, it je často přehlížený problém, protože společnost ho považuje za „výhodu“. Ale zatímco normální pracovník si odpočine, workoholik se cítí vinen, když nepracuje — a to ho dře zevnitř.

Tato závislost není jen otázka času. Je to vyhoření, stav, kdy tělo i duše přestávají reagovat na stres, ale člověk už neví, jak se zastavit. Mnoho lidí, kteří trpí workoholismem, má zároveň problémy ve vztazích — partneři se cítí opomenuti, děti neví, kdo je jejich rodič, přátelé se vzdalují. Terapeuti v Česku často vidí, jak se rodinná terapie stává jedinou cestou, když partner nebo dítě už nechce slyšet: „Ale já to dělám pro vás.“

Workoholismus se neřeší tím, že vám někdo řekne: „Už toho máš dost.“ Je to jako s alkoholikem, kterému řeknou: „Přestaň pít.“ Nejde o vůli — jde o to, že mozek se naučil, že hodnota a bezpečí přichází jen z práce. Proto terapie, která se zaměřuje na vztahy, jako je rodinná terapie, přístup, který pomáhá pochopit, jak pracovní závislost ovlivňuje celou rodinnou systém, a ne jen jednotlivce., funguje lépe než klasická psychoterapie, která se snaží změnit jen myšlenky. Zde se mění vzorce komunikace, hranice a způsob, jak se lidé cítí v bezpečí.

Co se děje v hlavě workoholika? Často je to strach: strach z toho, že když přestane pracovat, nebude mít hodnotu. Strach, že ho někdo překoná. Strach, že ho někdo nezvládne. A proto pracuje dál — i když je unavený, i když mu to dělá bolest, i když už ho nechce nikdo. Terapie mu ukazuje, že nejde o to, kolik hodin stráví na práci, ale o to, kdo je, když nepracuje.

V našem sbírce článků najdete konkrétní příklady, jak se workoholismus projevuje v párech, jak se mění rodinné dynamiky, když jeden z nich přestane být „hrdina práce“, a jak psychoterapie pomáhá lidem najít jiné zdroje sebevědomí než práci. Někteří z nich se po letech naučili, že klidný večer s dítětem je důležitější než přesčas. Některé páry přežily krizi, když se naučily mluvit o tom, co skutečně chtějí — ne o tom, co musí dělat. A někdo, kdo dříve pracoval 70 hodin týdně, teď vstává v 7 ráno jen proto, že chce vypít kávu na balkoně a poslouchat ptáky.

Tyto příběhy nejsou teorie. Jsou to životy, které se změnily — ne proto, že se někdo rozhodl „být lepší“, ale protože se naučil, že jeho hodnota nezávisí na tom, kolik práce udělá. A to je právě ten krok, který potřebujete udělat, pokud už máte enough.