Workoholismus není jen dlouhé pracovní hodiny. Je to ten pocit, že když přestaneš pracovat, přestáváš být někdo. Že odpočinek je zločin, klid je zrada a když se necháš vyčerpat, znamená to, že jsi selhal. Tento stav není vzácnost. V posledních letech se stává běžným projevem, zejména mezi mladými lidmi, kteří se cítí bezcenní, pokud nejsou neustále v akci. A přesto se o něm mluví málo. Ne proto, že není důležitý, ale protože se před ním útěkem skrýváme právě v práci.

Co je workoholismus skutečně?

Workoholismus není nadšení z práce. Není to, když někdo rád dělá svou práci a cítí se naplněně. To je motivace. Workoholismus je závislost. A jako každá závislost, funguje jako únik. Člověk pracuje, protože se mu v práci lépe vyhýbá svým vlastním emocím - strachu, nejistotě, pocitu, že není dostatečně dobrý, nebo jednoduše bolesti, kterou nechce cítit.

Podle výzkumů nejsou workoholici lidé, kteří mají rádi práci. Naopak - často ji nenávidí. Ale přesto ji dělají. Protože práce jim dává pocit kontroly. Přesnější řečeno: práce jim dává pocit, že jsou něco stojící. Pokud se nevytvoříte přes výkon, nejste nic. A to je strašidlo, které vás pohání dál - i když jste unavení, i když vás bolí hlava, i když vaše dítě vám říká: „Maminko, proč jsi znovu v práci?“

Pracujete 60 hodin týdně? To není důkaz workoholismu. Pracujete 60 hodin týdně a cítíte provinilost, když se podíváte na film? To už ano. Pracujete, i když jste nemocný? Pracujete, když jste v nemocnici? Pracujete, i když se vám ztrácí zájem o všechno, co jste kdysi milovali? To je varovný signál.

Proč to vůbec začíná?

Workoholismus se neobjeví náhodou. Většinou začíná jako „pomocný mechanismus“. Někdo prožil krizi - rozvod, ztrátu rodiče, školské selhání, úzkost. A najednou práce přestala být jen prací. Stala se pevninou. Místem, kde se nechce přemýšlet. Místem, kde se nechce cítit. Místem, kde se nechce být „málo“.

U mladých lidí je to ještě jasnější. FOMO - strach, že něco přijde a oni budou mimo - je v dnešní době všudypřítomný. Influenti, kteří vystavují svůj „perfektní“ život, ukazují, že jen ti, kteří neustále pracují, jsou úspěšní. A kdo nepracuje, je neúspěšný. Tento tlak je neviditelný, ale silný. A děti, které se v tomto systému vychovávají, se učí: „Máš-li čas na sebe, jsi slabý.“

Práce se stává náhradou za to, co chybí: za lásku, za přijetí, za smysl. A když se náhrada stane jedinou možností, přestáváte vědět, jak žít bez ní.

Co se děje v těle a mysli?

Workoholismus není jen psychologický problém. Je to celotěleská krize.

• Spánek: Nespíte, protože se vaše mysl nezastaví. Přemýšlíte o zítřejším e-mailu, o tom, co jste neudělali, o tom, že to zase nebylo dost.
• Tělo: Bolesti hlavy, zad, žaludku, vysoký krevní tlak - tělo vám dává signály, že je přetížené. Ale vy je ignorujete. „To je jen stres. Přežiju to.“
• Soustředění: Čím víc pracujete, tím méně se vám daří soustředit. Vaše mysl je jako starý počítač - přetížený, zpomalující se, často se zasekávající.
• Emoce: Ztrácíte schopnost cítit radost. I když dosáhnete cíle, nezaznamenáte uspokojení. Jen si řeknete: „Tohle nebylo dost.“ A jdete dál.

A pak přijde vyhoření. Ne ten, o kterém se mluví v článcích. Ten pravý. Ten, kdy už nechcete nic. Už nechcete pracovat. Už nechcete žít. Jen jste vyčerpaní. A přitom se ještě snažíte být „silný“.

Psychoterapie: Když práce přestává být únikem

Psychoterapie workoholismu není o tom, jak se naučit pracovat méně. Je o tom, jak se naučit být.

První krok je přiznat, že práce není radostí. To je těžké. Většina lidí, kteří přijdou na terapii, říká: „Já jsem prostě pracovník. To je moje povaha.“ Ale když se podíváte hlouběji, zjistíte, že práce je pro ně jenom způsob, jak nečelit tomu, že se cítí prázdní.

Terapie se zaměřuje na tři věci:

1. Identifikace úniku: Co se stane, když přestanete pracovat? Co se vám začne házet do hlavy? Co se vám stane v těle? Často je to strach, zlost, nechutenství. Terapie pomáhá tyto emoce rozpoznat - a nevyhýbat se jim.
2. Obnovování hranic: Jak říct „ne“? Jak si stanovit čas, kdy se práce končí? Jak se naučit, že odpočinek není ztráta, ale obnova? To není jen otázka času. Je to otázka identity. Kdo jste, když nepracujete?
3. Obnovování života mimo práci: Když jste měli rádi hudbu, sport, přátele, cestování - co se stalo s tím? Kde se to ztratilo? Terapie pomáhá pomalu, ale pevně, tyto aktivity znovu najít. Ne proto, že by byly „dobré pro zdraví“. Ale proto, že vám připomínají, že jste člověk - ne stroj.

Nejčastěji se používá kognitivně-behaviorální terapie (CBT). Změňujete myšlenky: „Když nepracuji, jsem nikdo“ → „Jsem člověk, i když nepracuji.“ A pak se mění chování: přestáváte odpovídat na e-maile po půlnoci. Naučíte se dělat pauzy. Naučíte se říct: „Tohle si můžu dovolit zítra.“

Je důležité: terapie nevyžaduje, abyste přestali pracovat. Vyžaduje, abyste přestali pracovat jako únik. A to je rozdíl, který mění všechno.

Co se děje s hranicemi?

Moderní svět zničil hranice mezi prací a soukromím. Pracujete doma. Pracujete v autě. Pracujete večer. Pracujete v sobotu. Pracujete i v dovolené. A všechno to je „normální“. Ale normální neznamená zdravé.

Workoholik nemá hranice. Má jen přechody. A každý přechod je nová příležitost pro práci. Terapie je o tom, jak tyto hranice znovu postavit. Jak si vytvořit rituály: „Po 18:00 je telefon v režimu mimo.“ „V pátek večer neodpovídám na e-maile.“ „Neděle je můj den - bez práce, bez přemýšlení.“

To zní jednoduše. Ale je to nejtěžší věc, kterou kdy dělali. Protože každá hranice, kterou vytvoříte, je výzva k vaší identitě. „Kdo jsem, když nejsem ten, kdo všechno zvládne?“

Proč to trvá tak dlouho?

Workoholismus není problém, který se vyřeší za týden. Je to návyk, který se vybudoval roky. A každý odpočinek, který jste si dovolili, se vám připadal jako zrada. Takže tělo i mysl se naučily: „Když přestaneš pracovat, přestáváš být bezpečný.“

Terapie je pomalá. Ne proto, že by nebyla účinná. Ale proto, že musíte překonat hluboký strach. Strach, že když přestanete pracovat, budete mít pocit, že jste něco ztratili. A nejenom čas. Ztratíte sebe.

Je to jako odvykání od drogy. Jenže tato droga je uznání. A uznání je v naší společnosti největší závislostí.

Co dělat, když to vidíte u někoho jiného?

Nejčastěji se workoholismus objeví u někoho, kdo vás miluje. Tvoje partnerka. Tvůj kamarád. Tvůj kolega. A vy se ptáte: „Proč to nevidí?“

Oni to nevidí, protože to je jejich záchrana. A když to začnete kritizovat, cítí se napadeni. Takže neříkejte: „Máš problém.“

Řekněte: „Všiml jsem si, že jsi se v poslední době moc nevěnoval tomu, co tě baví. Chci tě znovu vidět takového, jaký jsi byl předtím.“

Neříkejte: „Musíš si dát pauzu.“

Řekněte: „Chci se s tebou podívat na film. Bez telefonu. Jen my.“

Nejlepší pomoc není rada. Je přítomnost. Je to, že se k němu přidáte. A ukážete mu, že existuje život mimo práci. A že je krásný.

Je to léčitelné?

Ano. Ale ne tak, jak si to většina lidí představuje. Nejde o to, aby se člověk „vyléčil“ a vrátil se do stejného života - jen s lepší organizací. Jde o to, aby se člověk proměnil.

Pracovní závislost je jako šat, který jste si našili. Když ho sundáte, nevidíte jen kůži. Vidíte sebe. A to je strašné. Ale také je to svoboda.

První známky změny: když se vám podaří odpočinout a nečítat e-maile. Když se vám podaří říct „ne“ a nečekat na odměnu. Když si vezmete den volna a neplánujete, co budeš dělat zítra. Když se vám podaří cítit radost - a ne výkon.

Pracovní závislost neznamená, že jste slabý. Znamená, že jste přežil. A teď je čas žít.