Klient-centered terapie: Co to je a jak se liší od jiných psychoterapií

Co je vlastně klient-centered terapie, psychoterapeutický přístup, který se zaměřuje na vnitřní zdroje klienta, nikoli na diagnózy nebo techniky. Also known as necílená terapie, it byla vyvinuta americkým psychologem Carlom Rogersem, jedním z nejvlivnějších osobností 20. století v oblasti psychoterapie. Tento přístup neříká klientovi, co má dělat — místo toho věří, že když je člověk slyšen, přijat a neohrožený, začne sám najít cestu k lepšímu životu.

Největší rozdíl oproti jiným metodám je v roli terapeuta. V KBT nejsou terapeuti experti, kteří opravují zlomené části, ale průvodci, kteří vytvářejí prostor, kde se člověk může samotný sám sebou setkat. To znamená, že neřešíte problémy, ale své vlastní pocity — strach, zlost, únavu, smutek. A to vše bez posouzení, bez rad, bez porad. Tento přístup funguje, protože lidé často nechtějí rady. Chtějí, aby někdo řekl: „Vím, že je to těžké, a já jsem tady.“ To je přesně to, co klient-centered terapie nabízí. A to i když se nejedná o „techniku“ — jde o terapeutický vztah, základní podmínka, při které klient pocítí bezpečí, autentičnost a nezbytnou akceptaci.

Když se podíváte na články v této sbírce, uvidíte, že mnohé z nich se dotýkají stejných věcí: jak důležitý je vztah mezi terapeutem a klientem, proč se některé metody zdají fungovat jen proto, že lidé cítí, že jsou slyšení, a proč někdy stačí jen ticho a přítomnost. Tyto příběhy o ADHD, poporodní deprese, sebepoškozování nebo rodinných konfliktech nejsou o tom, jak se něco „napraví“ — jsou o tom, jak se člověk znovu najde. A to je přesně to, co klient-centered terapie umí. Neřeší příznaky. Pomáhá lidem znovu začít věřit sobě samotným.

Tady najdete články, které se dotýkají stejných základů: jak vybrat terapeuta, proč některé metody fungují lépe než jiné, jak se měří pokrok, když nejsou žádné testy, a proč někdy největší změna není v tom, co řeknete, ale v tom, jak vás někdo slyší. Nejde o to, jakým způsobem terapie funguje — jde o to, zda se v ní člověk cítí jako člověk, ne jako případ.