Proč motivace není něco, co se dá vymyslet

Nejčastější chyba terapeutů je předpokládat, že motivace je něco, co klient „má“ nebo „nemá“. Až příliš často se snažíme klienta přesvědčit, že by měl změnit své chování. Ale motivace se nevytváří přes argumenty. Vzniká v prostředí, kde se člověk cítí slyšený, neohrožený a neosušený. Když klient řekne: „Vím, že bych měl přestat pít, ale nechci“, nejde o odpor. Jde o to, že v něm žije dvojí pravda - jedna říká: „To mi přináší úlevu“, druhá: „To mě ničí“. To je ambivalence. A není to chyba. Je to lidské.

Ambivalence není překážka - je to východisko

Většina lidí, kteří přijdou do terapie, není ve stádiu „chci změnit“. Jsou ve stádiu „vím, že bych měl, ale...“. To je kontemplace. A v tomto stádiu je největší riziko: když terapeut začne konfrontovat, připomínat, varovat, klient se zavře. Zkuste si představit, jak byste se cítili, kdyby vás někdo přesvědčoval, že byste měli přestat jíst čokoládu, i když vám to dává jedinou radost v týdnu? Nezakládáte změnu na vnitřní potřebě - zakládáte ji na vnějším tlaku. A ten vždycky vyvolá odpor.

Naopak, když terapeut řekne: „Zní to, že čokoláda vám dává klid, ale zároveň se cítíte vinný, že to děláte.“ - tím vytvoří prostor pro vlastní přemýšlení. Klient začne hledat odpověď sám. A právě v této chvíli se motivace rodí - ne zvenčí, ale zevnitř.

Co je vlastně vnitřní motivace - a proč je důležitější než cokoli jiného

Podle teorie sebeurčení (Ryan a Deci, 2000) existují tři typy motivace. První je amotivace - kdy člověk prostě nevidí smysl. Druhá je extrinsická - děláte něco kvůli odměně, strachu nebo povinnosti. Třetí je intrinsická - děláte to, protože vám to přináší smysl, potěšení nebo pocit, že jste sami sebou.

V psychoterapii se největší výsledky dosahují, když klient přechází z extrinsickej motivace na intrinsickou. Například: „Přestanu kouřit, protože mi to řekl lékař“ → „Přestanu kouřit, protože chci být schopen běhat s dětmi bez kašle“. První motivace je křehká. Druhá je trvalá. A to je ten rozdíl, který rozhoduje o tom, zda se změna udrží po ukončení terapie.

Výzkum Zuroffa a kol. (2012) ukázal, že lidé s vyšší intrinsickou motivací zažívali výrazně rychlejší a trvalejší úlevu od příznaků deprese. To není náhoda. Když změna vychází z vlastní potřeby, tělo i mysl na ni reagují jinak - nejen s větší vůlí, ale i s větší odolností proti relapsům.

Techniky, které opravdu fungují - ne teorie, ale konkrétní kroky

Nechcete teorie. Chcete vědět, co říct. Tady je to, co funguje v praxi:

1. Empatické naslouchání - Nejen poslouchat slova, ale cítit, co se skrývá za nimi. Když klient řekne: „Nevím, jestli to stojí za to“, neodpovídejte: „Samozřejmě, že ano!“. Řekněte: „Zní to, že to pro vás zatím nezní jako možnost, která by vás naplnila.“
2. Otevřené otázky - Nehledejte ano/ne odpovědi. Místo: „Chcete přestat pít?“ řekněte: „Co by se mělo změnit, aby se to stalo možným?“
3. Reflektivní naslouchání - Opakujte, co slyšíte, ale v jiném znění. Klient: „Mám strach, že když přestanu kouřit, budu ještě víc nervózní.“ Terapeut: „Takže kouření je pro vás způsob, jak si udržet klid, a strach máte, že ho bez něj ztratíte.“
4. „Co je důležitější?“ - Když klient přemýšlí o dvou protichůdných věcech, položte otázku: „Co je pro vás důležitější - udržovat klid dnes, nebo mít zdraví zítra?“ Tím neříkáte, co má dělat. Ukazujete mu, že má volbu.
5. Přidání se na stranu ambivalence - Nebojte se říct: „Působíte, že jste si vědom, že takhle dál neposunete.“ Tím nekriticizujete. Uznáváte jeho vědomí. A to je první krok k změně.

Tyto techniky nejsou triky. Jsou způsob, jak se vzdát kontroly a umožnit klientovi najít vlastní cestu. A to je právě to, co se v psychoterapii děje nejlépe - když se terapeut přestane snažit „spravit“ klienta a začne ho vést k sobě samotnému.

Co terapeut musí o sobě vědět - nejen o klientovi

Největší vliv na úspěch terapie nemá technika. Má terapeut.

Výzkum Boharta a Wadeho (2013) prokázal, že vlastnosti terapeuta - jeho přítomnost, schopnost být v klidu, nevyhodnocovat, nezachraňovat - mají větší vliv než jakýkoli konkrétní přístup. Pokud terapeut má vnitřní napětí, pokud se snaží „vyřešit“ klienta, pokud má strach, že klient „neudělá dost“, pak se to všichni cítí. A klient se zavře.

Proto je klíčové, aby terapeut měl vlastní reflexi. Nejen o tom, co klient říká, ale o tom, co se v něm děje. Co ho napíná, když klient říká „ne“? Co ho vyčerpává, když klient přemýšlí příliš dlouho? Když terapeut nezná své vlastní reakce, přenáší je na klienta - a ten je považuje za „terapeutický odpor“.

Nejlepší terapeut není ten, který má nejvíc technik. Je ten, který se dokáže udržet v klidu, i když klient mluví o tom, že nechce změnit nic. A to je dovednost, kterou se dá naučit - ale jen pokud se terapeut naučí pracovat sám se sebou.

Proč některé terapie selhávají - i když se vše dělá správně

Je tu jeden případ, který se stále opakuje. Klient přijde do terapie, terapeut používá všechny techniky, klient se zdá být „v souladu“, ale po třech měsících se vrátí ke starým chováním. Proč?

Protože změna nebyla vnitřní. Byla povinná. Klient řekl „ano“ - ale ne chtěl. A většina lidí se nezmění, jen proto, že to někdo od nich chce. Změna, která vznikne z vnějšku, je jako strom, který roste na betonu. Může vypadat krásně, ale kořeny nemají, kde se uchopit.

Největší chybou je přesunout klienta z kontemple do přípravy příliš rychle. Když klient řekne: „Myslím, že bych měl...“, neříkejte: „Takže co budeš dělat v pondělí?“. Příliš brzy. Nejprve musí být jeho vlastní otázka: „Co bych potřeboval, abych to mohl udělat?“

Největší obtíží, kterou uvádí 63 % českých terapeutů v průzkumu z roku 2022, je právě práce s ambivalentními klienty ve stádiu kontemple. A právě tam se děje nejdůležitější práce. Tam, kde není žádný „správný“ odpověď, jen místo, kde se člověk může seznámit se svými vlastními pravdami.

Co se děje v Česku - aktuální trendy a podpora

V České republice je práce s motivací už standardní součástí praxe. Podle průzkumu Asociace klinických psychologů z roku 2021 ji používá 78 % terapeutů. A není to jen pro závislosti. Používá se při poruchách příjmu potravy, u dětí, ve firemní psychoterapii, v probační službě - kdekoliv je člověk v rozporu sám se sebou.

Podle prognózy Deloitte se trh psychoterapeutických služeb v ČR bude do roku 2027 růst o 7,2 % ročně. A práce s motivací bude jedním z hlavních pohonů. Větší počet lidí přichází do terapie s komplexními problémy - ne s jednou diagnózou, ale s tím, že nevědí, co chtějí. A to je přesně ten prostor, kde motivační rozhovory fungují nejlépe.

Veřejné instituce se přizpůsobují. V roce 2023 byla spuštěna aplikace Motivace+, která podporuje klienty mezi sezeními. V pilotním testu zvýšila přídržnost k terapii o 29 %. A vývoj směřuje k tomu, že budoucí terapie bude kombinovat motivační rozhovory s technikami z Acceptance and Commitment Therapy (ACT) - tedy s přijetím své ambivalence jako součásti cesty, ne jako překážky.

Co potřebujete začít - a jak se neztratit

Nemusíte být „geniální“ terapeut. Potřebujete jen tři věci:

• Základní kurz - V ČR nabízejí Taurite nebo E-centrum 24hodinový kurz za 6 500 Kč. Je to základ. Neznamená to, že budete expert, ale že budete vědět, jak začít.
• Supervize - 92 % úspěšných terapeutů říká, že bez pravidelné supervize by se neudrželi. Potřebujete někoho, kdo vás poslechne, když se cítíte bezmocný. A nejen když klient selhal - ale když vy selhali.
• Kniha - Přečtěte si český překlad knihy „Motivační rozhovory“ od Millera a Rollnicka. Obsahuje konkrétní příklady z české praxe. Nečtěte teorie - čtěte příběhy.

Největší chybou je čekat, až se „něco stane“. Nečekáte na to, že klient přijde s plánem. Čekáte na to, že se v něm narodí otázka: „Co bych chtěl?“ A když se ta otázka objeví - to je váš moment. Ne vaše odpověď. Ne vaše rada. Ten moment, kdy se klient začne ptát sám.

Co se stane, když to uděláte správně

Když se naučíte pracovat s motivací, přestanete být „řešitelem problémů“. Budete průvodcem, který stojí vedle klienta, když hledá cestu. A to je největší dárek, který můžete dát: neříct mu, co má dělat. Ale pomoci mu slyšet, co on sám chce.

Největší změna v terapii není ta, kdy klient přestane pít. Je ta, kdy přestane být tím, kdo se snaží splnit očekávání druhých. A začne být tím, kdo ví, co si skutečně přeje. A to není technika. To je lidská přítomnost.