Bezpečné kotvy: Co to je a jak pomáhají při úzkosti a traumatu

Bezpečné kotvy jsou bezpečné kotvy, psychologické nástroje, které pomáhají člověku zůstat v přítomnosti, když ho přehltí vzpomínky, úzkost nebo emoční přetížení. Also known as emocionální kotvy, tyto techniky nejsou magie – jsou to konkrétní, fyzicky a smyslově založené kroky, které tě přivádí zpět do těla a do teď. Když se tě například dotkne vzpomínka na traumatu, tělo reaguje jako by to probíhalo znovu. Bezpečné kotvy ti dávají nástroj, jak říct: „Teď jsem v bezpečí.“ Nejde o to, aby ses zbavil smutku nebo strachu – jde o to, abys se naučil žít s nimi, aniž by tě zničily.

Tyto kotvy se používají především v terapiích traumatu, úzkostných poruchách a při vyhoření. V praxi to může být třeba stisknutí chladné láhve v ruce, koncentrace na zvuku dechu, nebo opakování věty, která ti říká: „Jsem tady, teď jsem v bezpečí.“ V některých terapiích se používají i vizuální kotvy – představa místa, kde se cítíš klidně, nebo předmět, který máš v kapse a dotýkáš se ho, když se začneš ztrácet. Důležité je, že tyto kotvy musí být emocionální regulace, schopnost řídit své emoce místo toho, aby tě ovládaly v praxi – ne v teorii. A nejde o to, abys je vymyslel sám, ale aby ti je terapeut pomohl přizpůsobit tak, aby skutečně fungovaly pro tebe. V Česku se tyto metody čím dál častěji integrují do systémové terapie, protože fungují i tam, kde slova selhávají.

Bezpečné kotvy nejsou jen pro lidi s PTSD. Pokud jsi někdy cítil, že tě něco vyhodí z klidu – třeba když tě někdo křičí, nebo když se ocitneš v davu – tak jsi už používal nějakou formu kotvy, i když jsi ji možná neoznačoval takhle. Důležité je, aby byla psychoterapie, proces, ve kterém se člověk učí přemýšlet o svých vztazích, emocích a chováních s pomocí odborníka součástí, protože bez ní se kotvy často stávají jen dočasným náplastí. Když je terapeut pomůže vytvořit spolu s tebou, stávají se trvalou součástí tvého vnitřního nástrojáře. V kolekci článků níže najdeš příklady, jak se tyto kotvy používají v praxi – od dětí, které se bojí školy, až po dospělé, kteří přežili sexuální násilí. Všechny tyto příběhy mají jedno společné: lidé se naučili, jak se vrátit zpět k sobě, když se cítili ztracení.