Ambivalence v terapii: Co to je a jak s ní pracovat

When someone feels both love and anger toward their partner, wants to change but is terrified of it, or loves their child yet resents the exhaustion — that’s ambivalence v terapii, stav, kdy se člověk současně drží dvou protichůdných pocity, myšlenek nebo chutí, které se navzájem vylučují. Also known as emocionální konflikt, it is not a sign of weakness or confusion — it’s a natural part of being human, especially in close relationships. V terapii se s ambivalencí nesnažíme vyřešit, ale pochopit. Nejde o to, abyste si vybrali „správnou“ stranu. Jde o to, aby obě strany mohly být slyšené.

Ambivalence je základním prvkem rodinné terapie, přístupu, který sleduje vzájemné vztahy místo jednotlivých symptomatických chování. Když matka říká: „Miluji svého syna, ale už ho nemůžu“, není to náhoda. Je to signál, že systém — rodina — je v napětí. V párové terapii, metodě zaměřené na dynamiku mezi dvěma lidmi v blízkém vztahu se ambivalence často projevuje jako „já chci být blíž, ale nechci být zraněn“. Terapeut neříká: „Změň to.“ Říká: „Co se děje, když se tohle stane?“

Nejčastější chyba? Lidé si myslí, že ambivalence znamená, že nejsou dostatečně zasvěcení. Ale věda ukazuje — a praktická terapie potvrzuje — že právě když se člověk naučí přijmout svou ambivalenci, začíná měnit. Ne proto, že se rozhodl, ale protože přestal bojovat sám se sebou. V terapii se ambivalence projevuje jako ticho, když se někdo nechce vyjádřit, nebo jako opakování: „Vím, že bych měl… ale…“ To není odpor. To je hledání bezpečí.

Co najdete níže? Články, které ukazují, jak ambivalence vypadá v praxi: když rodič neví, jestli má dítě podporovat nebo omezovat, když pár střídá blízkost a odstup, když někdo chce pomoc, ale bojí se závislosti. Nejsou to příběhy o tom, jak se „vyřešilo“. Jsou to příběhy o tom, jak se někdo naučil přežít s tím, že všechno najednou může být pravda — i když to zní nemožné.