Agresor a oběť: Jak se vymanit z destruktivních rolí ve vztazích

When someone becomes an agresor, osoba, která systematicky používá fyzickou, emocionální nebo psychologickou sílu k ovlivňování druhého. Also known as pachatel násilí, it nevyžaduje křik nebo úder — často stačí pohled, ticho nebo kontrolovaná kritika. Na druhé straně je oběť, osoba, která se v důsledku dlouhodobého tlaku přizpůsobuje, ztichne nebo přebírá vinu za problémy, které nezavinila. Also known as přeživší násilí, it nemusí vypadat slabá — často je to někdo, kdo se snaží udržet klid a uchránit ostatní. Tyto role se nevytvářejí náhodou. Vznikají v systému — v rodině, páru nebo dokonce ve skupině — kde se chování opakuje, potvrzuje a posiluje. Není to otázka „kdo má pravdu“, ale „kdo se zasekl“.

Tyto role se nejčastěji objevují tam, kde chybí bezpečí. Když někdo neví, jak vyjádřit potřebu, hrozí, že se změní v agresora — protože jinak se necítí slyšený. Když někdo neví, jak říct „ne“, může se stát obětí — protože jinak se bojí ztráty. To není vina. Je to přežití. A právě proto je rodinná terapie tak silná: neřeší, kdo je špatný, ale jak se tento systém může změnit. Když se oběť naučí hovořit o svých hranicích, agresor často přestane být agresorem — protože jeho chování už nevyžaduje. Když se agresor naučí identifikovat svůj strach, oběť může začít znovu cítit sílu. Tento přechod není rychlý. Ale je možný. V Česku se to děje v terapiích zaměřených na rodinu, jako je DDP nebo EMDR, které pomáhají přerušit traumata, která se předávají z generace na generaci.

Co najdete v článcích níže? Příběhy o tom, jak páry překonaly násilí bez rozvodu. Jak rodiče přestali křičet a začali slyšet. Jak děti, které viděly, jak se jeden rodič „zničil“, se naučily být silné. Jak terapie pomáhá rozpoznat, kdy je ticho nebezpečnější než křik. A jak se člověk může vymanit z role, která mu už nevyhovuje — aniž by musel být „dobrý“ nebo „zlý“.