Psychoterapie není maraton. Není ani nekonečný příběh, který se táhne roky jen proto, že „je to dobré“ nebo „ještě to nemůžu nechat“. Mnoho lidí se bojí, že když terapii ukončí, budou zpět u začátku. Ale pravda je jiná: terapie má cíl, a když ho dosáhne, má smysl ji ukončit. Ne proto, že jste „vyléčení“, ale proto, že už nejste stejní jako předtím.
Nejde o to, kolik hodin jste utratili, ale co jste z toho dostali
Podle studie Hansen, Lambert a Formana z roku 2002, která analyzovala tisíce případů, průměrná délka terapie v experimentálních podmínkách byla 12,7 sezení. V běžné praxi? Méně než pět. To zní jako málo? Možná. Ale pro některé lidí stačí. Klientka, která se trápila kvůli neustálým hádkám s partnerem, mohla během šesti sezení zjistit, že vztah pro ni už není zdravý, a rozhodla se ho ukončit. Po tomto rozhodnutí už terapie neměla smysl. Ne proto, že „neměla čas“, ale proto, že problém zmizel - ne výskytem, ale rozhodnutím.
Naopak, když jde o hluboké osobnostní struktury - například trvalý pocit, že jste „nedostateční“, nebo opakující se vzory selhání ve vztahech - může terapie trvat desítky, dokonce stovek hodin. To neznamená, že je to „věčné“. Znamená to, že potřebujete čas, aby se změnily věci, které se tvořily po celá desetiletí. Ale i v těchto případech se terapie nekončí náhodně. Končí, když se změny staly trvalé.
Co se stane, když terapie nekončí?
Největší riziko nekonečné terapie není v tom, že „nefunguje“. Je v tom, že se z ní stane bezpečný úkryt. Když každé sezení je jenom „příště to zkusím jinak“ nebo „ještě to nechci řešit“, terapie přestává být nástrojem na změnu. Stává se náhradou za život. Za vztah. Za rozhodování. Za odpovědnost.
Podle výzkumu z Univerzity Karlovy (2014) se v takových případech vyskytuje tzv. terapeutická závislost. Klient neustále potřebuje „připomenutí“, že je v pořádku. Potřebuje, aby terapeut řekl: „To jsi zvládl.“ Ale nikdy už neříká: „Teď to zvládneš sám.“
Studie z Výzkumného ústavu zdravotní péče (2022) ukázala, že 32,7 % lidí, kteří trvali v terapii déle než 50 sezení, řeklo, že by ji ukončili dříve, kdyby měli jasnější představu o tom, kam to vede. To není chyba klienta. Je to chyba procesu, který nebyl řízen.
Kdy je čas terapii ukončit? Tři jasná kritéria
Profesionální terapeuti nemají pravidlo „po 100 sezeních to musí skončit“. Mají ale jasná kritéria. A tři z nich jsou klíčové:
- Dosažení předem stanovených cílů. Ne „být šťastnější“, ale „přestat se vyhýbat konverzacím s rodiči“ nebo „přestat se vzbouřovat proti kritice na práci“. Cíle musí být konkrétní, měřitelné a realistické. Když je splníte, terapie má smysl skončit.
- Stagnace nebo regrese. Pokud po 10 a více sezeních nevidíte žádný pokrok, nebo se dokonce zhoršujete, je čas přemýšlet o jiném přístupu. Podle Lamberta a Oglesovy (2004) 5-10 % klientů se během terapie významně zhorší. To není chyba klienta. To je signál, že něco nefunguje. Buď se změní metoda, nebo se terapie ukončí.
- Používání terapie jako náhrady za život. Když se stáváte závislými na tom, že terapeut „vás poslouchá“, a už nechcete vytvářet vztahy mimo kancelář, je to varovný signál. Terapie má pomáhat žít, ne žít v ní.
Co říkají české standardy a pojišťovny?
Česká psychologická společnost v článku 4.3 svého etického kodexu (2020) jasně říká: „Délka terapie musí být úměrná potřebám klienta a terapeutickým cílům.“ To znamená: neexistuje „správná“ délka. Ale existuje „správný“ přístup - pravidelné hodnocení.
Česká lékařská komora doporučuje, aby terapeut každých 10 sezení spolu s klientem přezkoumal: „Co se změnilo? Co ještě chybí? Je to stále cesta, kterou chcete jít?“
A co pojišťovny? V praxi to omezuje. Národní centrum zdravotnických informací (2022) uvádí, že zdravotní pojišťovny hradí maximálně 50 sezení ročně. To není náhoda. Je to přirozený omezení. Když máte jen 50 sezení, musíte se zaměřit na to, co opravdu dělá rozdíl. A to je dobré.
Ve skutečnosti se ukazuje, že i omezený počet sezení může být velmi účinný. Pilotní program krátkodobé terapie na Masarykově univerzitě (2023) ukázal, že klienti, kteří měli 15-25 sezení s předem jasným plánem na ukončení, byli 78,4 % spokojeni. U těch, kteří trvali déle než 40 sezení bez plánu, byla spokojenost jen 42,1 %.
Ukončení terapie není konec - je to přechod
Nejlepší terapie nekončí náhle. Končí postupně. Terapeut začne zkracovat intervaly mezi sezeními. Místo týdenního sezení budeš mít jedno každé dvě týdny. Pak každé čtyři. Pak jen „na kontrolu“.
Co se stane, když se vrátíš? Pokud jsi skutečně změněný, budeš vědět, co dělat. Budeš mít nástroje. Budeš mít zkušenosti. A pokud ne? Tak si zase zavoláš. Ale to už nebude „závislost“. To bude rozhodnutí.
Studie z Univerzity Karlovy ukázaly, že postupné ukončení s prodlužováním intervalů snižuje riziko návratu symptomů o 42 % oproti náhlému ukončení. To je důkaz, že ukončení je částí léčby, ne jejím opakem.
Co dělat, když nevíš, kdy skončit?
Je to běžné. Mnoho lidí neví, jak rozpoznat, že je čas skončit. A někteří terapeuti se vyhýbají této konverzaci, protože se bojí, že „to zničí vztah“. Ale pravda je: pravý vztah se nezničí, když se řekne pravda.
Nejlepší způsob, jak to vyřešit? Zadej si otázku: „Co bych musel udělat, abych už nebyl potřeboval terapii?“
Přemýšlej o tom jako o cestě. Když dorazíš na cíl, zastavíš se. Nezůstaneš tam navždy. Zkusíš si toho vyzkoušet. A pak jdeš dál. Terapie je cesta. Ne domov.
A pokud ti někdo říká, že „terapie může trvat věčně“ - nevěř mu. To není odborný názor. To je obchodní model. A ty si zasloužíš lépe než jen „trvání“.