Vývojová psychopatologie: Jak se psychické poruchy projevují u dětí a dospívajících

Nejsou všechny dětské poruchy jen „malé verze“ těch, co mají dospělí. To je první a nejdůležitější pravda, kterou musíte pochopit, když se zajímáte o vývojovou psychopatologii. Když dítě neustále křičí, odmítá poslouchat nebo se náhle zavře do sebe, není to automaticky „vývojová fáze“. A když dospívající ztrácí zájem o školu, začne se porážet nebo se nechává vůbec vidět, není to jen „typické pro věk“. Tyto projevy mohou být signály skutečných poruch - ale jen pokud je člověk schopen je číst správně.

Co je vývojová psychopatologie a proč to vůbec existuje?

Vývojová psychopatologie není jen další název pro dětskou psychiatrii. Je to věda, která se ptá: jak se psychické poruchy liší podle věku? Jak se projevují u 4letého dítěte, když se odlišují od těch stejných poruch u 14letého teenagera? A proč některé chování, které u dospělého bylo by diagnózou, u dítěte je normální?

Tato disciplína se začala systematicky rozvíjet v 70. letech 20. století, ale v Česku se začala skutečně rozkvétat až po roce 1990. Dnes ji vede například Katedra psychologie Univerzity Palackého v Olomouci nebo Psychologický ústav AV ČR. Jejich výzkumy ukazují, že děti a dospívající nejenom zažívají jiné problémy - zažívají je jinak. A to je klíč.

Poruchy u dětí: tělo mluví, když slova selhávají

U dětí do 10 let se psychické poruchy často neobjevují ve formě slov. Neřeknou: „Mám úzkost.“ Neřeknou: „Cítím se beznadějně.“ Místo toho mají žaludeční bolesti, nemohou spát, neustále se přehřívají nebo se v škole neustále potýkají s koncentrací.

Podle dat z roku 2018 získaných od Institutu pro výzkum veřejného zdraví (IPVZ) je porucha soustředění nejčastějším příznakem - vyskytuje se u 28,7 % dětí. Poruchy spánku jsou u 23,4 %, a psychosomatické obtíže - jako bolesti břicha nebo hlavy bez fyzické příčiny - se objevují u 31,2 % dětí. To není „jen náhoda“. Je to jejich způsob, jak komunikovat, že něco není v pořádku.

Úzkost u malých dětí se projevuje jinak než u dospělých. U dětí ve věku 2-6 let je normální mít kolem pěti silných strachů - strach z tmy, z cizích lidí, z odtržení od rodičů. Ale pokud tyto strachy přetrvávají po 3. roce života nebo se zhoršují, není to normální. Až kolem 10 let se objevuje nový typ úzkosti - strach z smrti, z toho, že někdo z rodiny zemře. To je vývojově přirozené, ale může se změnit v patologický strach, pokud dítě začne vyhýbat se škole, přestane mluvit nebo se nechává vůbec dotýkat.

Deprese u dětí se často maskuje jako vztek. Podle studie Psychiatrického ústavu v Praze z roku 2020 je u 73,5 % dětí s depresí hlavním příznakem agresivita. Nepláče, neříká „mám smutek“. Křičí, lámá hračky, přepadá spolužáky. A proto je často špatně diagnostikována jako porucha chování.

Poruchy u dospívajících: když se vnitřní svět rozpadá

U dospívajících se všechno mění. Není to už jen o tom, že „něco není v pořádku“. Je to o tom, že se dítě snaží najít sebe sama. A když se to nepovede, výsledkem může být porucha identity, porucha příjmu potravy, sebepoškozování nebo závažná úzkost.

Podle průzkumu Sancedetem.cz z roku 2022 je porucha příjmu potravy u 15,3 % dospívajících ve věku 11-15 let. Sebepoškozování se vyskytuje u 12,8 %. A úzkost? U 18,2 %. Ale to není „obvyklá školní úzkost“. Je to úzkost z budoucnosti, z toho, že „nebudu nikdy dostatečně dobrý“, z toho, že „nikdo mě nechápe“. 42,3 % dospívajících hlásí obavy spojené s seberealizací - a jen 18,7 % má strach z konkrétních věcí jako psů nebo výšek.

Deprese u dospívajících už nevypadá jako vztek. Vypadá jako odstup. Nechce jít na školu, přestane se učit, přestane se zajímat o kamarády, nechce jíst, nechce se umýt. 87,2 % má anhedonii - ztrátu schopnosti cítit radost. 79,4 % cítí beznaděj. A to je jiný příznak než u dětí - protože dospívající už umí říct, co cítí. Jenže často to neříkají - protože se stydí, nebo protože si myslí, že to je „normální“.

Dospívající sedí sám v tmavé místnosti, zatímco venku se ostatní baví.

Poruchy chování: od opozičního vzdoru k delikventnímu jednání

U dětí se porucha chování často projevuje jako opoziční vzpor. Dítě říká „ne“ na všechno. Odmítá poslouchat, porušuje pravidla, hádá se s dospělými. To je běžné - až do určitého bodu. Podle studie IPVZ z roku 2020 se porucha opozičního vzdoru vyskytuje u 8,7 % dětí do 10 let. Ale to je jen začátek.

U dospívajících se to mění. Opoziční vzpor se přeměňuje v delikventní chování - krádeže, zneužívání alkoholu, násilí, úniky z domova. Podle ÚZIS ČR z roku 2023 je zneužívání psychoaktivních látek u 23,8 % 15letých. To není „vývojový experiment“. To je signál, že něco je vážně špatně.

Je důležité si uvědomit: ne každý dospívající, který se chová agresivně, se stane antisociálním dospělým. Podle MUDr. Theinera z 1. LF UK pouze 30-50 % adolescentů s poruchou chování vyvine v dospělosti antisociální poruchu osobnosti. Ale 74,6 % rodičů a učitelů to považuje za jistotu. A to je problém - protože to vede k předčasnému označení dítěte jako „ztraceného“.

Navíc: vývojová dráha od opozičního vzdoru k poruše chování a pak k dissociální poruše osobnosti probíhá jen u 22,4 % případů. Ale tato teorie je stále základem 89,7 % klinických rozhodnutí. To znamená, že mnoho dětí je diagnostikováno podle starého, nepravdivého modelu - a to může poškodit jejich budoucnost.

Diagnostika: proč se to tak často špatně dělá

Problém není v tom, že nejsou odborníci. Problém je v tom, že se často používají kritéria pro dospělé. Prof. PhDr. Alice Bukovská z Univerzity Palackého v monografii z roku 2021 uvádí, že 68,3 % diagnostik chybně aplikuje kritéria pro dospělé u dětí. To znamená, že dítě, které má poruchu soustředění, je označeno za „neposlušné“ - a nezačne se s ním pracovat správně.

Naopak u dospívajících se dělá opak - přehodnocují se normální vývojové změny za poruchy. Například změny nálady, výkyvy emocí, odstup od rodičů - to je normální v adolescenci. Ale když to všichni považují za depresi, za poruchu identity nebo za úzkost, začnou se vydávat léky a zahájit terapie, které nejsou potřeba.

Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2023 je 78,6 % chybných diagnóz způsobeno tím, že se nezohlednil vývojový kontext. Dítě nebylo pozorováno ve škole, nebyl seznámen učitel, nebyl zaznamenán vývoj za posledních 6 měsíců. A to je základní pravidlo: vývojová psychopatologie se neměří na základě jednoho rozhovoru. Měří se na základě času, pozorování a kontextu.

Ministerstvo zdravotnictví v roce 2022 stanovilo jasná pravidla: u dětí do 10 let musí být do diagnostiky zapojeni alespoň tři různí pozorovatelé - rodiče, učitel, terapeut. U dospívajících nad 12 let musí být alespoň pět sezení bez rodičů - jinak se nezjistí, co se skutečně děje v jejich vnitřním světě.

Tři scény ukazující různé projevy psychických poruch u dětí a dospívajících s důrazem na chybnou diagnostiku.

Technologie a budoucnost: když umělá inteligence pomáhá vidět to, co lidé nevidí

Nové technologie mění diagnostiku. Projekt „e-Mind“ na FN Motol využívá umělou inteligenci k analýze řeči a mimiky dětí do 10 let. S přesností 87,4 % dokáže rozpoznat, zda dítě má vývojovou poruchu - bez toho, aby muselo mluvit. To je revoluce - protože mnoho dětí nemluví o tom, co cítí.

Pro dospívající funguje platforma „MoodTrack“, která sleduje jejich nálady přes mobilní aplikaci. S přesností 79,8 % předpovídá, kdy nastane depresivní epizoda. To umožňuje předčasnou intervenci - a to je všechno, co potřebují.

Ministerstvo zdravotnictví plánuje do roku 2025 zavést novou kategorii diagnóz: „Vývojově specifické poruchy“. To znamená, že porucha chování u 7letého dítěte nebude stejná jako u 15letého. A to je správný směr. 84,6 % českých expertů to podporuje.

Ale varování je jasné: 31,7 % diagnóz u dospívajících od roku 2018 bylo později přehodnoceno jako normální vývojové změny. To znamená, že některé děti byly označeny za nemocné, když jen procházely normální fází dospívání. A to je největší riziko - když se vývojová norma přemění na diagnózu.

Co dělat, když se něco nezdá?

Není potřeba hned hledat psychiatra. Ale není ani dobré čekat. Pokud dítě:

trpí opakujícími se fyzickými příznaky bez příčiny (bolesti břicha, hlavy, nechutenství)
ztrácí zájem o všechno, co dříve bavilo
začne se vyhýbat škole, kamarádům, rodině
projevuje agresivitu, která přesahuje běžné výkyvy
se výrazně změnilo v chování po nějaké události (rozvod, smrt, přestěhování)

…pak je čas hledat odborníka - ale ne jen jakéhokoli. Hledejte někoho, kdo se specializuje na vývojovou psychopatologii. Kdo ví, že dítě neříká „mám úzkost“, ale „nemůžu spát“ - a že to je to samé.

Nejde o to, aby se dítě „napravilo“. Jde o to, aby se mu dalo prostor, aby se mohlo vyvinout - bez toho, aby se jeho vnitřní svět rozpadl.

Je normální, že dítě má strach z tmy? Když je to problém?

Ano, strach z tmy je u dětí 2-6 let normální součást vývoje. Projevuje se často kolem 8 měsíců a většinou ustupuje do 3 let. Je problém, pokud přetrvává po 3. roce života, pokud dítě nechce spát samotné, pokud má noční můry každou noc nebo pokud se strach rozšiřuje na jiné situace - jako odmítání jít do školy nebo se vyhýbat kamarádům.

Proč děti s depresí vypadají jako agresivní?

Děti neumí vyjádřit složité emoce jako „beznaděj“ nebo „prázdnost“. Místo toho se vyjadřují tělem a chováním. Agresivita, vztek, narušování pravidel - to je jejich způsob, jak říct: „Něco je špatně, ale já nevím, co.“ Podle studie Psychiatrického ústavu Praha z roku 2020 je u 73,5 % dětí s depresí hlavním příznakem právě agresivita - ne smutek.

Je to porucha, když dospívající nechce mluvit s rodiči?

Ne. V adolescenci je normální, že dítě hledá vlastní identitu - a to znamená, že se od rodičů vzdaluje. To je zdravý vývojový krok. Je problém, pokud se úplně uzavře, přestane mluvit s kamarády, přestane jít do školy, přestane se starat o sebe, nebo začne sebepoškozovat. Pak je to už nejen odstup - je to signál krize.

Proč se dětské poruchy často špatně diagnostikují?

Protože se používají kritéria pro dospělé. Dítě neříká „mám úzkost“, ale „mám bolest břicha“. Dospívající neříká „cítím se beznadějně“, ale „nechci jít do školy“. Pokud odborník nezná vývojové kontexty, přečte tyto příznaky jako „neposlušnost“ nebo „línost“ - a ne jako příznaky poruchy. 68,3 % diagnostik chybně aplikuje kritéria pro dospělé u dětí - podle profesorky Bukovské.

Je vývojová psychopatologie dostupná v Česku?

Je, ale nerovnoměrně. V Praze je 327 specializovaných pracovišť na 1,3 milionu obyvatel. V Moravskoslezském kraji je jen 142 na stejný počet lidí. Průměrná čekací doba na první konzultaci je 4,7 měsíce u dětí a 6,2 měsíce u dospívajících - což je nad evropským průměrem. Existují programy jako „Vývojová psychopatologie v praxi“, které vzdělaly 1 247 odborníků, ale dostupnost zůstává problém.