Úzkost u dětí a dospívajících se nejeví jako u dospělých. Neříkají: „Mám úzkost“. Spíš se schovávají pod hlavou při výzvě, nechtějí jít do školy, často si stěžují na bolesti břicha nebo hlavy, nebo se najednou stáhnou z přátel. To není jen „náladovost“. To je úzkost - a může změnit celý vývoj dítěte, pokud ji nezvládneme včas.

Co je úzkost u dětí, a když je to problém?

Strach je normální. Každé dítě se bojí temnoty, zkoušky nebo nové třídy. Ale když se ten strach přemění na trvalý stav, který brání běžnému životu - třeba dítě nechce jít do školy tři týdny po sobě, nebo se před každou hodinou matematiky zvrací - je to už porucha. Podle českých odborníků jsou nejčastější typy úzkostných poruch u dětí: separační úzkost (strach z oddělení od rodičů), sociální úzkost (strach z hodnocení ostatních) a specifické fobie (např. strach z psů nebo vysokých míst).

U dospívajících je to složitější. Už umí přemýšlet abstraktně, ale často se nechtějí o svých obavách vyjadřovat. Můžou se schovávat za „nic nevadí“, „všechno je v pořádku“, nebo se chovat agresivně. Je to obrana. Když se dítě začne vyhýbat všem sociálním situacím, přestane mít přátele, nebo se při každém komentáři ve škole zamyká do pokoje - je čas se podívat hlouběji.

Proč se úzkost projevuje jinak než u dospělých?

Děti nemají slova, která by popisovala vnitřní pocity jako „pocit nejistoty“ nebo „kognitivní přetížení“. Místo toho se jejich úzkost projevuje tělem. Zrychlený dech, zvýšené potení, závratě, bolesti břicha, zvracení, nespavost - to všechno může být jen příznakem úzkosti. Mnoho rodičů se obrací na pediatra, protože si myslí, že je dítě nemocné. Až po několika vyšetřeních, kdy není nic fyzicky špatně, se přijde na to, že je to psychický problém.

Dospívající naopak mohou maskovat úzkost chováním. Někteří se stávají „přesnými studenty“, aby získali kontrolu. Jiní se „vypnou“ - přestanou reagovat, neodpovídají, nechají se nechat. To není línost. Je to únik. A často je to nejhorší znak - když dítě přestane reagovat vůbec.

Jak probíhá psychoterapie u dětí - hra jako jazyk

U malých dětí (do 10 let) nejde o rozhovor. Jde o hru. Terapeut neříká: „Co se ti stalo?“ Dítě si vezme panáčka, postaví mu doma, a pak ho nechá říct: „Já se bojím, že mě rodiče nechají.“ Tady se projevuje to, co dítě nemůže říct slovy. Terapeutická hra není „hračka“. Je to terapeutický nástroj, který umožňuje dítěti zpracovat strach, útrapy, ztráty nebo konflikty v bezpečném prostředí.

Terapeut může použít i kresbu, pohyb, nebo příběhy. Dítě si nakreslí „strach“ jako černého draka, a pak ho s terapeutem „zamkne do krabice“. Tím si vlastně dává kontrolu nad tím, co ho dřív děsilo. Tento přístup je založený na psychodynamické terapii - tu se zaměřuje na nevědomé konflikty, které se projevují symbolicky.

Kognitivně-behaviorální terapie - učíme dítě, jak přemýšlet jinak

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je jedna z nejvíce prokázaných metod pro úzkostné stavy. U dětí se nejedná o dlouhé teorie. Jde o hru, která učí rozpoznávat myšlenky, které vyvolávají strach. Například: dítě si myslí: „Když se nevysvětlím, všichni mě budou považovat za hloupé.“ Terapeut s ním zkusí: „Co se stane, když se to nevysvětlíš?“ A pak společně vymyslí realističtější možnost: „Možná si někdo jen neuvědomí, že jsem se snažil.“

KBT učí dítě „přeprogramovat“ své reakce. Místo toho, aby se vyhýbal škole, se postupně učí chodit tam, ale s podporou - třeba nejdřív jen na hodinu, pak na dvě, pak na celý den. Tento přístup funguje i u dospívajících, ale je formulován jinak - s více slovy, méně hrou.

Co dělá rodinná terapie - a proč je rodina součástí léčby

Největší chyba je považovat dítě za „problém“. Dítě není problém. Dítě je nositel napětí v systému. Pokud je rodič přísný, nebo se rodiče neustále hádají, nebo učitel vždycky kritizuje - dítě to vnímá jako hrozbu. A úzkost je jeho reakce na to, co neumí říct.

Rodinná terapie neřeší dítě. Řeší vztahy. Terapeut může pozorovat, jak rodiče reagují na dítě, jak ho přerušují, jak ho omezují. Možná rodič nechce, aby dítě „bylo slabé“. A tak se při každém projevu úzkosti řekne: „To je hloupost, nesmíš se tak bát.“ Tím se dítě učí: „Můj strach je špatný.“ A pak ho skrývá ještě víc.

Rodinná terapie pomáhá rodičům pochopit, že podpora neznamená ochraňování. Znamená to: „Vím, že ti je těžko. Já jsem tady. Společně to zvládneme.“

Co dělat, když se dítě nechce otevřít?

U dospívajících je klíčové neklást přímé otázky. „Co tě trápí?“ nebo „Proč jsi taký smutný?“ jsou otázky, které vyvolají uzavření. Místo toho se používají otevřené výroky: „Vím, že jsi měl v poslední době těžký týden ve škole. Jaké to tam je?“ Nebo: „Všiml jsem si, že jsi se už týden nevypadal s přáteli. Chceš o tom mluvit?“

Dospívající potřebují prostor, ne tlak. Někdy stačí, aby rodič seděl vedle, neříkal nic, a jen poslouchal. Nebo si dítě může napsat vzkaz na papír. Někdy je psaní bezpečnější než mluvení.

Je třeba léky? Když ano, proč?

Farmakoterapie není první volba. V České republice ji odborníci doporučují jen u těžkých případů, kdy dítě nemůže chodit do školy, nejí, nebo má nápadné sebepoškozování. Léky - jako jsou SSRI - neodstraňují úzkost. Pomáhají jen zklidnit nervový systém, aby se dítě mohlo naučit nové způsoby reakce prostřednictvím terapie.

Bez psychoterapie léky nepomohou trvale. Dítě se naučí „přijít na léky“, ale ne naučí se, jak si poradit s úzkostí. To je jako brát lék na bolest hlavy, ale neřešit, proč hlava bolí.

Co mohou dělat rodiče a učitelé?

Největší překážka je nevědomost. Mnoho rodičů si myslí: „To přejde.“ Nebo: „Je to jen fáze.“ Ale úzkostné stavy se nevyřeší samy. Čím dříve začneme, tím menší škoda.

Rodiče by měli:

• Všímat si změn v chování - nejen slov.
• Neříkat: „Nechtěj se bát.“ Ale: „Můžeš se bát. Já jsem tady.“
• Podporovat aktivity, kde dítě cítí úspěch - třeba kreslení, sport, hudba.
• Nechávat dítě rozhodovat - i o malých věcech. Kontrola vyvolává úzkost.

Učitelé by měli:

• Nepovažovat odmítání účasti za neposlušnost.
• Připravit „bezpečný únik“ - např. možnost odejít na chvíli do kanceláře, když je příliš napjaté.
• Neříkat: „Všichni se bojí zkoušek.“ To zlehčuje pocity dítěte.

Co dělat, když nemáme peníze na soukromou terapii?

Veřejná péče v Česku je omezená. Často je čekací doba 6-12 měsíců. Některé soukromé centra, jako PSYMED, nepracují s pojišťovnami, což zvyšuje náklady. To je ne справедlivá situace - psychické zdraví dětí je stejně důležité jako fyzické.

Ale nejsou jen soukromé kliniky. V některých školách jsou školní poradci, kteří mohou pomoci s přihláškou k odborníkovi. Některé neziskové organizace, jako Šance Dětem, nabízejí levnou nebo zdarma terapii. Dále existují telemedicínské služby - konzultace přes video, které mohou být levnější a přístupnější pro rodiny z venkova.

Kdy je čas hledat pomoc?

Nečekejte, až dítě „zcela zhroutí“. Pokud:

• Úzkost trvá déle než 4 týdny a ovlivňuje školu, přátele nebo rodinu,
• Se objevují fyzické příznaky (bolesti břicha, zvracení, nespavost) bez jiné příčiny,
• Dítě se začne vyhýbat všemu, co dřív mělo rádo,
• Nebo se dítě přestane otevírat vůbec - ani slovem, ani pohybem,

…je čas vyhledat odbornou pomoc. Ne musí být okamžitě psychoterapeut. Začněte u dětského psychiatra nebo školního poradce. Oni vás vedou dál.

Co se stane, když to necháme být?

Neléčená úzkost se nevytratí. Přemění se. Dítě, které se bálo školy, se v dospělosti bude bát pracovního rozhovoru. Dítě, které se bálo hovoru, se bude bát přednášek nebo společenských setkání. V některých případech se úzkost přemění v deprese, závislosti nebo sebepoškozování.

Úzkost není „jen psychika“. Je to vývojový problém. A jak každý vývojový problém - čím dříve se začne řešit, tím lépe se zvládne.

Co je budoucnost?

Veřejnost se postupně probouzí. Více škol začíná mít psychology. Více rodičů hledá informace. Telemedicína umožňuje terapii i z venkova. Ale potřebujeme více odborníků. Potřebujeme, aby psychoterapie pro děti nebyla luxus, ale běžná součást péče.

Největší změna nebude v technice. Bude v přístupu. Když rodiče a učitelé přestanou považovat úzkost za „náladu“ a začnou ji vnímat jako signál - pak se děti budou cítit bezpečnější. A když se cítí bezpečně, úzkost přestane být jejich hlavní hlasem.