DDP terapie: Co je to a jak pomáhá rodinám s dětmi s autismem

When working with DDP, Dyadic Developmental Psychotherapy je terapeutický přístup zaměřený na obnovu bezpečných vztahů mezi dítětem a jeho pečovateli, zejména u dětí s traumatem nebo autismem. Also known as Dyadic Developmental Psychotherapy, it is not about changing the child’s behavior directly, but about helping the parent become a safe emotional anchor. DDP se nezaměřuje na to, aby dítě sedělo klidně nebo odpovídalo na příkazy. Místo toho pracuje s tím, jak dítě vnímá svět – často jako nebezpečný, nepředvídatelný a nebezpečný. A to, co se děje v hlavě dítěte, se projevuje v chování: odmítání kontaktu, výbuchy, úniky, nebo úplné zatváření se. DDP říká: Nejde o to, co dítě dělá, ale o to, co se v něm děje.

DDP terapie je založená na třech pilířích: přítomnosti, přijetí a přizpůsobení. Rodiče se učí být přítomní – ne jen fyzicky, ale i emocionálně. Přijmout znamená přijmout dítě takové, jaké je, bez pokusů ho „napravit“. A přizpůsobení je ten nejtěžší krok: znamená, že rodič přizpůsobí svůj způsob komunikace, rychlost, tón hlasu, i fyzický kontakt tak, aby dítě cítilo bezpečí. To není o tom, jak dobře rodič hraje roli terapeuta. Je to o tom, jak se stane dítětem, kterému se může důvěřovat. DDP se často používá u dětí s autismem, které prožily zanedbání, úniky z domova, nebo opakované změny pečovatelů. V ČR je DDP stále málo známá, ale její efektivita je podložená výzkumem – děti, které prošly DDP, ukazují výrazný pokrok v schopnosti vytvářet vztahy, zlepšují komunikaci a snižují agresivitu.

Co najdete v článcích níže? Příklady, jak rodiče používají DDP v domácím prostředí – od jednoduchých vět, které dítěti říkají „Jsem tady“, až po to, jak se mění vztahy, když rodič přestane řešit chování a začne řešit pocit bezpečí. Najdete zde i to, jak DDP souvisí s jinými přístupy, jako je Son-rise nebo O.T.A., a proč některé metody fungují lépe, když je kombinujete s emocionální přítomností. A najdete odpovědi na otázky, které většina rodičů neodváží položit: „Co když se mi to nezdá?“ nebo „Je to pro moje dítě skutečně dobré?“ Všechno to je napsané tak, aby to pochopil i ten, kdo o terapii nikdy neslyšel.