Stigma duševních poruch není jen slovo, které se objevuje v článcích. Je to tichý, ale silný stín, který přežívá každý, kdo se s duševním onemocněním potýká. V České republice se mnoho lidí rozhoduje mlčet, protože se bojí, co řekne kolem, co řekne šéf, co řekne lékař, nebo co řekne vlastní rodina. A to není jen otázka strachu - je to otázka toho, jak společnost reaguje na to, co nechápe.

Co se skrývá za tím, že se neříká „mám deprese“?

V Česku je každý osmý člověk někdy v životě postižen duševním onemocněním. To znamená, že v každé třídě, v každém oddělení, v každém domě je někdo, kdo bojuje. Ale přesto se většina z nich nezobrazí. Proč? Protože stigmatizace není jen o špatných komentářích na sociálních sítích. Je to o tom, jak se chová kolega, když se dozví, že jsi na léčbě. Je to o tom, jak se na tebe dívá lékař, když řekneš, že máš úzkost. Je to o tom, jak ti rodiče řeknou: „To jen potřebuješ víc cvičit, nebo se přemůž.“

Podle šetření Národního ústavu duševního zdraví z roku 2019 bylo zaznamenáno, že téměř 36 % lidí v Česku by nechtělo mít člověka s duševním onemocněním jako kolegu. Ve Velké Británii je to jen 8 %. Třicet procent by nechtělo mít takového člověka jako souseda. Třicet procent by nechtělo, aby byl jejich blízkým přítelem. A to je v zemi, kde prevalence duševních poruch není nižší než v jiných evropských zemích. To znamená, že problém není v počtu lidí, kteří trpí - problém je v tom, jak na ně reagujeme.

Stigma není jen názor - je to bariéra k léčbě

Když člověk má zlomenou nohu, všechno je jasné: do nemocnice, na závazek, na rehabilitaci. Když má člověk deprese, neví, kam jít. Nebo se bojí jít. Protože se obává, že ho budou považovat za „slabého“, „nerozumného“ nebo „neodolného“.

Stigmatizace vede k tomu, že lidé skrývají příznaky déle. Dlouho čekají, než vyhledají pomoc. A když konečně přijdou k lékaři, jejich stav je často závažnější. To znamená, že léčba trvá déle, je náročnější a méně účinná. Podle Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2020-2030 je to jedna z hlavních příčin, proč se v Česku zhoršuje prognóza u lidí s duševními poruchami - ne protože léčba není dostupná, ale protože lidé nemají odvahu ji vyhledat.

Stigmatizace také znamená, že mnoho lidí se sama sebe obviňuje. Internalizují předsudky. „Jsem slabý.“ „Neměl jsem to tak brát.“ „Měl jsem se víc snažit.“ Tato vnitřní kritika je často těžší než samotná nemoc. Je to jako mít dvě nemoci najednou - jednu fyzickou a jednu psychologickou, která ti říká, že si nezasloužíš pomoc.

Proč je to v Česku horší než jinde?

Stigma není náhodné. Je vytvořené. A v Česku bylo vytvořené dlouho. V minulosti byly duševní poruchy považovány za „špínu“, „výsledek slabosti“ nebo „výsledek zlého života“. Tyto předsudky se přenášely z generace na generaci. V médiích se o duševních onemocněních mluvilo jen v kontextu násilí - „psychopat“, „šílenec“, „zločinec“. A to všechno se stalo normou.

Ve Velké Británii, kde je stigma mnohem nižší, se lidé o svých problémech mluví otevřeně. Většina lidí zná někoho, kdo prošel terapií. V Česku to je jen 15 % - téměř dvakrát méně než ve Velké Británii. A to i přes to, že v obou zemích je stejně mnoho lidí s duševními poruchami. To znamená, že když se v Británii někdo rozhodne říct „mám úzkost“, neznamená to, že se stane „odpadkem“. V Česku to může znamenat, že se stane „nebezpečným“.

Co se děje s dětmi a teenagery?

Nejhorší je to u mladých lidí. Podle dat Sekce dětské a dorostové psychiatrie PS ČLS JEP se v posledních letech výrazně zvyšuje počet sebepoškozování a suicidálních pokusů mezi adolescenty. A přesto se o tom mluví tiše. Rodiče se bojí, že budou považováni za „špatné rodiče“. Učitelé se bojí, že budou považováni za „nekompetentní“. Školy se bojí, že budou mít „špatnou reputaci“.

A tak se děti učí, že jejich bolest není důležitá. že jejich pláč není legitimní. že jejich únavy, nespavost, ztráta zájmu o školu - to všechno je jen „fáze“. A když se to stane „fází“, která trvá roky, pak už je pozdě.

Co pomáhá? Kontakt je klíč

Nejúčinnější způsob, jak změnit postoje, není kampaně na televizi. Není to nálepitky na zdi. Není to přednášky ve školách. Je to kontakt.

Když člověk, který má deprese, přijde do školy a řekne: „Já jsem to prožil. A dnes jsem zdravý.“ Když kolega na práci řekne: „Mám úzkost, a proto chodím na terapii.“ Když matka řekne: „Můj syn má ADHD. A my se s tím vyrovnáváme.“ - pak se stigmatizace začne rozpadat.

Program Na rovinu, který začal v roce 2017, ukázal, že když lidé s vlastní zkušeností mluví o svých problémech, postoje se zlepšují. U těch, kteří se setkali s těmito příběhy, se zlepšení postojů pohybovalo kolem 7 %. To je malé číslo? Ne. Je to zásadní. Protože každý procento znamená někoho, kdo se rozhodne vyhledat pomoc. Každé procento znamená někoho, kdo nebude mít pocit, že je sám.

Co můžeš udělat dnes?

Nečekáš na vládu, aby změnila zákony. Nečekáš na školu, aby začala vyučovat psychologii. Nečekáš na médiá, aby přestala mluvit o „šílených“. Můžeš začít tady a teď.

• Neříkej: „To je jen psychika.“
• Neříkej: „Měl by sis to přemoci.“
• Neříkej: „Nemůžeš být tak slabý.“

Místo toho řekni: „Jak se máš?“

Přesně to. Bez hledání řešení. Bez vysvětlování. Jen otázka. A když ti někdo řekne: „Mám deprese.“ - neříkej: „Ale máš všechno.“

Řekni: „Děkuji, že jsi mi to řekl.“

Je to jednoduché. A zároveň to je nejtěžší věc, kterou můžeš udělat. Protože to vyžaduje odvahu. Odvahu být přítomný. Odvahu být člověk.

Co se změní, když přestaneme mlčet?

Představ si, že by každý, kdo trpí, mohl říct: „Mám problém.“ a nikdo by na to neodpověděl: „To je jen v hlavě.“

Představ si, že by škola vyučovala, jak se s emocemi vyrovnávat. že by zaměstnavatelé podporovali terapii jako normální součást péče o zdraví. že by lékaři neříkali: „To je všechno v hlavě.“, ale: „Co tě dnes těží?“

Představ si, že by se lidé nebojeli říct: „Jsem na léčbě.“ a nikdo by na to neřekl: „Takže jsi šílený?“

Ten svět není daleko. Ale musíme ho začít stavět - každý den. Každou větou. Každým dotazem. Každým nasloucháním.

Stigma duševních poruch není něco, co musíš „vyřešit“. Je to něco, co musíš přestat podporovat.