Školní fobie není záškoláctví. Není to lenost, nechce se děti jít do školy. Je to školní fobie - paralyzující strach, který dítěti způsobuje skutečné fyzické příznaky: bolesti břicha, zvracení, hlavou, dušnost, neklid. A dítě to prostě nezvládá. Nechce to. Nemůže to. A když ho rodiče nebo učitelé přesvědčují: „Ale proč se bojíš?“, „Nic se nestane“, „Jen se s tím vyrovnáš“ - nepomůže. Naopak. Zhoršuje to.

Co je školní fobie a jak se liší od běžného strachu?

Školní fobie je úzkostná porucha, která se projevuje výhradně ve vztahu ke školnímu prostředí. Dítě se nebojí obecně lidí, sociálních situací nebo cestování - jen školy. To je klíčové. Většina dětí s touto poruchou se cítí v domě bezpečně. V škole se ale jejich tělo aktivuje jako při hrozivém nebezpečí. Puls zrychluje, žaludek se svírá, hlava bolí. Tyto příznaky nejsou vymyšlené. Nejsou manipulací. Jsou skutečné. A to je to, co mnoho dospělých přehlíží.

Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2022 bylo v Česku diagnostikováno přes 12 450 případů školní fobie u dětí ve věku 6-15 let. To je 3,2 % všech školních dětí. Výskyt je vyšší u chlapců - 58 % případů. Nejčastější věková skupina? 8-10 let. A příčiny? Nejčastěji šikana (35 %), strach ze selhání (28 %), špatné vztahy s učiteli (19 %) a přílišné nároky rodičů (18 %). V 41 % případů je to kombinace více faktorů.

Na rozdíl od běžného školního strachu, který přechází za pár dní, školní fobie trvá minimálně čtyři týdny. Dítě se odmítá dostavit do školy, často s fyzickými příznaky, které se objevují v pondělí nebo po prázdninách. 68 % případů má příznaky intenzivněji v pondělí a úterý. A 23 % se projeví po delších přestávkách. To není náhoda. Je to tělesná reakce na pocity bezpečí, které dítě získalo doma, a následný strach z jejich ztráty.

Proč se dítě bojí školy? Není to jen „něco se stalo“

Mnoho rodičů si myslí, že když dítě neřekne, proč se bojí, tak není důvod. Ale dítě často neví, proč se cítí tak špatně. Nebo ví, ale nemá slova. Nebo se bojí, že ho nikdo nechápe. Nebo se bojí, že ho obviní z „přehnaného“ reagování.

U 73 % dětí s školní fobií je strach zaměřen pouze na školu. U 27 % se rozšiřuje na jiné sociální situace. Ale to, co je společné, je to, že škola pro ně představuje nebezpečí. A nebezpečí není vždy viditelné. Není to vždy šikana, kterou můžete vidět na chodbě. Může to být tichý, ale trvalý tlak: učitel, který každý den řekne „To jsi měl zvládnout!“, nebo spolužák, který se směje, když dítě odpovídá špatně, nebo třída, kde se nikdo nezastane, když někdo něco řekne.

Nebo to může být strach z toho, že dítě „nepřežije“ školu. Některé děti se cítí, že pokud se nezdaří, ztratí lásku rodičů. Některé se bojí, že nebudou „dostatečně dobré“. A když se toto všechno spojí s prodlouženým pobytem doma během pandemie - kdy byla škola zrušena, kdy dítě mělo jen domácí úkoly a nebylo potřeba překonávat strach - pak návrat do školy připadá jako přechod do neznámého, nebezpečného světa.

Co dělat, když dítě nejde do školy? Nezakládejte se na lékaři

67 % rodičů nejprve bere dítě k lékaři. A to je správné. Ale po třech měsících, když všechny vyšetření ukázala „nic“, začíná problém. Protože lékař nemůže léčit strach. Může vyloučit fyzickou příčinu. Ale ne odstranit psychologickou.

Prof. Jiří Horáček z Ústavu dětské psychiatrie říká: „V 65 % případů školní fobie podléhá úspěšné léčbě kombinací kognitivně-behaviorální terapie a postupné expozice školnímu prostředí.“ To znamená: dítě se nechává postupně vystavovat škole, ale v bezpečném, podporovaném tempu. A zároveň se učí, jak s úzkostí pracovat - jak dýchat, jak si říct: „Tohle se mi zdá hrozné, ale nejde o život nebo smrt.“

Medikace? MUDr. Lenka Veselá varuje: „Samotná léčba léky je neúčinná u 80 % případů a může vést k závislosti.“ Léky neřeší příčinu. Řeší příznaky. A když příznaky zmizí, ale příčina zůstane, dítě se vrátí do školy - a zase se zhroutí.

Klíčový je čas. Pokud se problém neřeší do tří měsíců od prvních příznaků, úspěšnost léčby klesá z 85 % na 45 %. Každý týden, kdy dítě zůstává doma, zpevňuje strach. Tělo se učí: „Když se bojím, zůstanu doma. A když zůstanu doma, cítím se lépe.“ A to je smyčka, která se zhoršuje.

Co dělat? Postupná reintegrace je jediná cesta

Nejčastější chyba? Vypustit školu úplně. „Když dítě nejde do školy, necháme ho doma, až se zase cítí dobře.“ To je nejhorší, co můžete udělat. To dítě nezískává žádné pozitivní zkušenosti. Nezískává sebevědomí. Nezískává důvěru, že škola není nebezpečná.

První krok: zapojte školní tým. Třídní učitel, školní psycholog, výchovný poradce. A pokud je to možné - dětský psycholog. Podle metodiky MŠMT je nutné vytvořit individuální plán. A ten vypadá takto:

1. Týden 1: Dítě přijde do školy jen na 1-2 hodiny denně. Rodič je v budově - v kanceláři školního psychologa, v knihovně, v chodbě. Ne v třídě. Dítě se setkává s učitelem, vidí třídu, ale nesedí na lavici.
2. Týden 2: Dítě zůstává 2-3 hodiny v třídě, ale bez rodiče. Zůstává jen na hodinu matematiky nebo na výtvarnou. Učitel ví, co se děje. Třída je připravena.
3. Týden 3-4: Postupně se zvyšuje čas. Dítě se zapojuje do jedné hodiny, pak dvou, pak tří. Každý den se zvyšuje o 15-30 minut.
4. Týden 5-8: Dítě je přítomno celý den, ale s možností krátkého odpočinku v psychologické kanceláři, pokud se cítí přetížené.

Tento proces trvá průměrně 8-12 týdnů. A je to náročné. Pro dítě. Pro rodiče. Pro učitele. Ale je to jediný způsob, jak dítě naučit, že škola není nebezpečná. A že je schopné to překonat.

Co mohou dělat rodiče? Neříkejte „neboj se“

Nejčastější chyba rodičů: „Neboj se!“ „Nic se nestane!“ „Všichni se bojí!“ Toto nejen že nepracuje - je škodlivé. Dítě si myslí: „Když mi rodič říká, že to není nic, ale já se bojím, tak jsem špatný.“

Co funguje? Uznání. „Vím, že ti to dělá strašně těžké. Já bych se taky cítil smutně/strachově/zněl, kdybych měl být tam, kde se cítím nebezpečně.“

Co funguje? Klidná otázka. „Co je to, co se ti v škole nejvíc líbí?“ „Co je to, co ti dělá nejvíc strach?“ „Co by se stalo, kdyby ses tam dneska jen na pět minut podíval?“

Co funguje? Společná kontrola. Dítě si může vytvořit „mapu strachu“: nakreslí školu, označí místa, která se mu líbí, a místa, která se mu nelíbí. A pak se společně podívají na to, jak by se mohlo začít zmenšovat nebezpečí.

Co funguje? Domácí úkoly. Školní psycholog může dát dítěti úkol: „Dneska si vypiš tři věci, které jsi v škole udělal, i když jsi se bál.“ Nebo: „Dneska se zeptej jednoho spolužáka, jak se má.“ Malé kroky. Ale každý krok je vítězství.

Co dělá škola? A co by měla dělat?

Podle průzkumu Sancedetem.cz (2022) rodiče hodnotí podporu škol na 2,8 z 5. To je nízko. Mnoho učitelů neví, co je školní fobie. Myslí si, že je to lenost. Nebo manipulace. A tak se dítě setkává s tresty, výtkami, výzvami k „vyrovnání se“.

Od roku 2022 je v Česku povinný multidisciplinární posudek pro diagnostiku školní fobie: pedopsychiatr, školní psycholog, praktický lékař. To je dobré. Ale co potom? Co když škola nechce přiznat, že dítě má problém? Co když učitelka říká: „To je jen záškoláctví“?

Pilotní projekt „Škola pro všechny“ (2023-2025) se snaží změnit to. Ve 120 školách se testuje nový model: každá škola má přiděleného odborníka na školní fobii, který pomáhá týmu vytvářet plány, školení učitelů, komunikaci s rodiči. Cíl: snížit absenci o 30 % do roku 2025.

Je to první krok. Ale je to krok vpravo. A děti potřebují, aby škola přestala být místem, kde se cítí zodpovědné za to, že se bojí. A začala být místem, kde se cítí bezpečně.

Další vývoj: digitální nástroje a genetika

Prof. Horáček předpovídá, že do roku 2027 bude úspěšnost léčby školní fobie 90 % - díky kombinaci kognitivně-behaviorální terapie a digitálních nástrojů. Aplikace, které sledují úzkost, pomáhají dítěti dýchat, zaznamenávají příznaky, posílají upozornění rodičům a psychologům. To může pomoci. Ale MUDr. Veselá upozorňuje: „Technologie nezastoupí lidský kontakt.“

Nový výzkum Výzkumu mládeže z roku 2023 zjistil, že 35 % dětí s školní fobií má genetickou predispozici k úzkosti. To znamená, že v budoucnu budeme moct léčit lépe - podle toho, jak je dítě „vytvořeno“. Ale to je budoucnost. Dnes potřebujeme lidský kontakt. Potřebujeme rodiče, kteří naslouchají. Potřebujeme učitele, kteří neříkají „neboj se“, ale „jsem tady“. A potřebujeme školy, které neříkají „přijď, nebo ti to zaznamenají“, ale „přijď, když budeš připravený. A my tě budeme čekat.“

Co je největší chyba? Předpokládat, že to přejde samo.

Školní fobie nezmizí sama. Nezůstane doma. Nezjedná si dítě „silnější vůli“. A když se to ignoruje, může vést k dlouhodobým problémům: ztrátě vzdělání, sociální izolaci, deprese, závislosti na rodičích. A to je to, co se nechce stát.

První krok není výběr terapeuta. První krok je pochopení: „Můj syn se nebojí školy, protože si myslí, že je nebezpečná. A já ho nechávám být v bezpečí. Ale já ho taky nechávám být v kleci.“

Největší pomoc není lék. Největší pomoc je přítomnost. A trpělivost. A víra, že dítě je schopné. Jen potřebuje čas. A lidi, kteří ho neopustí.