Sexuální zneužívání v dětství není jen špatná vzpomínka. Je to hluboká rána, která se do života vkládá jako neviditelný kámen ve vrstvách osobnosti. Mnoho lidí, kteří jej zažili, si ho neuvědomí až desítky let později - když se jim nedaří vztahy, když se cítí nesvůj ve vlastním těle, nebo když se probudí v noci s úzkostí, kterou nemohou vysvětlit. A právě teď, v dospělosti, začíná ta nejtěžší cesta: cesta k léčbě.
Proč je terapie po sexuálním zneužívání jiná?
Nejde jen o to, že se něco špatného stalo. Jde o to, že se něco špatného stalo komu a kdy. Když se dítěti, které je závislé na rodičích, někdo zneužívá - často někdo, koho má rádo - zničí se základní důvěra. Základní věření, že svět je bezpečný, že lidé jsou spolehliví, že tělo je vlastní. Tohle se nevyléčí jen tím, že si někdo popovídá o minulosti.
Terapie po sexuálním traumatu se liší od jiných typů psychoterapie třemi věcmi: časem, tělem a vztahem. Průměrná délka terapie je 18 až 24 měsíců, přičemž frekvence je jednou týdně. To je o 6 až 12 měsíců déle než u jiných traumatu. Proč? Protože klienti často přicházejí s hlubokým odporem. Nejen k vzpomínkám, ale i k terapeutovi. Když ti, kdo měli mít ochraňovat, zneužili, jak můžeš věřit někomu, kdo ti říká: „Řekni mi, co se stalo?“
Fáze léčby: Stabilizace, zpracování, reintegrace
Nejlepší terapeuti nezačínají hned s příběhem. Začínají s bezpečím. To je první fáze - stabilizace. Klient musí naučit své tělo, že je teď v bezpečí. Ne že mu někdo náhodou přijde do pokoje. Ne že se jeho srdce začne bušit, když ho někdo náhodně dotkne. Tady se používají techniky jako grounding - zeměování. Například: „Pocituj, co cítíš pod nohama. Co vidíš v místnosti? Kolik máš prstů na ruce?“ Toto není jen cvičení. Je to způsob, jak přerušit útoky paniky nebo dissociace, které často přicházejí, když se trauma začne probouzet.
Druhá fáze je zpracování trauma. A tu je třeba přistupovat jako k roztátí ledovce - pomalu, teplým krokem. Některé klientky se nevrátí k traumatu až po 15 sezeních. Jiní se vrátí už za dva měsíce. Vše záleží na tom, kde je jejich tělo. Pokud se vám zdá, že terapeut „nechodí rychle dostatečně“, není to způsobené nekompetencí. Je to ochrana. Re-traumatizace je skutečný riziko. Když se klienta násilně přinutí k vzpomínkám, může to způsobit, že terapii opustí - a to se stává u 30 % lidí s touto historií.
Třetí fáze je reintegrace. Teď už se nejedná jen o přežití. Jde o to, jak žít znovu. Jak se znovu naučit být blízko někomu. Jak se znovu naučit, že tělo není nepřítel. Jak se znovu naučit, že sexuální touha není vina. V této fázi se často pracuje s vztahy, s sexuální identitou, s hranicemi. Mnoho žen, které přišly kvůli dyspareunii nebo vaginismu, zjistí, že jejich partner se v některých chvílích chová jako jejich pachatel. A to není náhoda. Je to přenos. Terapeut jim pomáhá rozlišit, kdo je teď - a kdo byl tehdy.
Co dělá speciální terapeut?
Není každý psychoterapeut schopen pracovat s traumatem po sexuálním zneužívání. Potřebuje speciální školení. V Česku se to vzdělává například u organizací jako profem.cz nebo o. s. Élektra. Terapeut musí rozumět rozdílu mezi intrafamiliárním a extrafamiliárním zneužíváním. Když pachatelem je otec, matka nebo dědeček, nejde jen o násilí. Jde o zrůdnou poruchu vývoje. Dítě neví, že to není normální. Dítě si myslí, že to bylo jeho vina. A tohle se nevyřeší jen tím, že se řekne: „To bylo špatné.“
Terapeut musí také rozumět typům pachatelů. Někteří jsou „situaciální“ - tedy nejsou parafilní, ale využijí dítě, protože jsou osamělí, zneužívají alkohol nebo mají nízké sebevědomí. Jiní jsou „preferenční“ - tedy mají trvalou sexuální orientaci na děti. Tento rozdíl ovlivňuje, jak se klientka chová v terapii. Když se pachatel stále objevuje ve společnosti, v médiích, v rodině - klientka se neustále připomíná, že je nebezpečné důvěřovat.
Tělo není jen nosič vzpomínek - je jejich úložiště
Od roku 2023 se v Česku rozšiřuje přístup, který spojuje tělo s psychikou. Jde o tzv. somatickou terapii. Lidé po sexuálním zneužívání často žijí ve svém hlavě - ne v těle. Protože tělo je to, co je zneužito. Proto se naučí ho ignorovat. Terapeut jim pomáhá znovu spojit mysli a tělo. Používají se techniky jako Biosyntéza - která spojuje psychodynamickou terapii s prací s dechem, pohybem a emoce. Nejde o masáž. Nejde o yoga. Jde o to, aby klient pocítil, že jeho tělo může být bezpečné. Může být jeho. A že nemusí být vždycky v pohotovosti.
Některé klientky říkají: „Když mě někdo dotkne, cítím se jako kdybych byla zpět v pokoji, kde to všechno začalo.“ Terapeut jim pomáhá přesunout toto pocity do současnosti. „Tady teď, v této místnosti, jsi bezpečná. Tvoje tělo je tvoje. A já tě nebudu dotýkat, dokud to neřekneš ty.“
Co se děje, když terapie selže?
Terapie nezvládne všechny. A to je bolestivá pravda. V 40 % případů klienti terapii opustí před dosažením cílů. Proč? Protože je to příliš bolestné. Protože se cítí, že se „neprojevují dostatečně“. Protože se bojí, že když řeknou pravdu, nikdo jim neuvěří. A nebo - co je ještě horší - že jim někdo uvěří, ale nikdo neudělá nic.
Případ 6leté dívky z konference „Prolomit mlčení“ to ukazuje naprosto jasně. Zneužívaná otčímem. Vyjádřila se. Ale státní zástupce ji označil za „hyperaktivní a nevychovanou“. A trestní stíhání bylo zrušeno. Dívka se nevrátila do terapie. Nikdy. Tohle se stává. A to je sekundární viktimizace. Když systém, který má pomáhat, zraní ještě víc.
Proto je klíčové, aby terapeut nejen věděl, jak pracovat s trauma - ale jak chránit klienta před systémem. Jak pomoci, aby se nevzdal. Jak ho udržet v terapii, když se mu chce všechno vyhýbat. A to je nejtěžší práce v psychoterapii.
Co se mění v Česku?
Za posledních 10 let se počet terapeutů specializujících se na sexuální trauma zvýšil o 40 %. V roce 2025 bude v Česku přibližně 250 certifikovaných terapeutů s touto specializací a 18 specializovaných center. To je hodně. Ale stále málo. Předpokládá se, že pouze 15-20 % obětí vůbec vyhledá pomoc. Zbytek žije s tím, co se stalo - v tichosti, v úzkosti, v závisti, v sebevražedných myšlenkách.
Nové technologie přinášejí naději. VR terapie, která se testuje ve třech centrech, ukazuje 75 % úspěšnost při snižování symptomů PTSD. Klienti se tam postupně vystavují bezpečným scénářům, které jim pomáhají získat kontrolu. To není „hrátky s technologií“. Je to způsob, jak přinést tělo zpět do přítomnosti, když mysli je ještě v minulosti.
Ale hlavní změna není v technologiích. Je v povědomí. V tom, že lidé začínají mluvit. Že se nechávají slyšet. Že se nezatím, když jim někdo řekne: „To se stává.“
Co dělat, když se chceš pomoci?
Nejsi jediný. Nejsi zvláštní. Nejsi vina. Tělo ti říká pravdu - i když ti mysl říká, že to není důležité. Pokud se cítíš, že tě něco trápí, a nevíš proč - hledej terapeuta, který se specializuje na trauma po sexuálním násilí. Ne na obecnou psychoterapii. Ne na vztahy. Na traumata.
Nejde o to, jestli „to bylo tak špatné“. Jde o to, jestli to stále ovlivňuje tvůj život. Jestli se ti nedaří spát. Jestli se bojíš dotyku. Jestli se cítíš, že jsi nějaký „špatný“. Jestli máš pocit, že tělo ti nepatří. Jestli se v noci probouzíš s tím, že to znovu začne.
Ty nejsi nějaký problém. Ty jsi přeživší. A přeživší mají právo na léčbu. Ne na odmítnutí. Ne na soudní procesy, které je zničí. Ne na to, aby jim někdo řekl: „Přestaň o tom přemýšlet.“
První krok je najít terapeuta. Druhý je jít. Třetí je zůstat. A to je všechno, co potřebuješ. Ne všechno. Jen to.
Je možné se po sexuálním zneužívání zcela uzdravit?
Zcela uzdravit se v tom smyslu, že se zážitek „vymaže“, není možné. Ale uzdravit se v tom smyslu, že přestane ovlivňovat tvůj život - ano. Mnoho lidí po léčbě žije plným, smysluplným životem. Můžou mít vztahy, sex, děti, smysl pro humor. Nejsou „zcela v pořádku“ - ale jsou svobodní. Svobodní od toho, aby se cítili jako oběť každý den.
Jak dlouho trvá terapie po sexuálním traumatu?
Průměrně 18 až 24 měsíců při jednom sezení týdně. Někteří lidé potřebují déle, jiní méně. Důležité je, že terapie není „na čas“. Je to proces, který se řídí tělem a emocemi klienta, ne plánem. Pokud se cítíš, že „to trvá příliš dlouho“, je to normální. Zpracování traumatu není rychlý proces. Je to cesta zpět k sobě samotnému.
Proč se lidé tak často vzdávají terapie?
Nejčastěji proto, že je to příliš bolestné. Terapie neznamená jen „popovídání“. Znamená přiznat si, že se něco špatného stalo. A že to teď ještě bolí. Mnoho lidí se bojí, že když to řeknou, nikdo jim neuvěří. Nebo že se budou cítit „špatní“. Někteří se bojí, že se budou muset vrátit k příběhu. A to je strašně těžké. Třetina lidí terapii opustí před dosažením cílů - to není slabost. Je to přežití.
Je možné, že si trauma pamatuji špatně?
Ano, paměť na trauma může být roztržitá, nespojitá nebo dokonce „vymazaná“. To není „vymyšlení“. Je to způsob, jak mozek přežije. Když se trauma stalo příliš bolestné, mozek ho „zablokuje“. To neznamená, že se nestalo. Znamená to, že tělo se ještě neuklidnilo. Terapeut ti pomůže najít způsob, jak si vzpomínky znovu spojit - bez toho, abys se zhroutil.
Kde najít terapeuta, který se specializuje na sexuální trauma?
V České republice existuje přibližně 18 specializovaných center, například Centrum pomoci obětem násilí při Psychiatrické nemocnici Bohnice nebo o. s. Élektra. Terapeuty s touto specializací jsou často členy organizací jako profem.cz. Hledej terapeuty, kteří uvádějí „práce s traumatem“, „somatická terapie“ nebo „PTSD“. Neříkej si: „Najdu někoho, kdo je dobrý.“ Řekni si: „Najdu někoho, kdo ví, co dělá.“