Co je NSSI a proč se to děje právě u teenagerů?
Sebepoškozování u dospívajících není závislé na kultuře, čase ani místě. Je to prakticky univerzální reakce na emocionální tíseň, kterou mladí lidé neumí jinak zvládnout. Konkrétně jde o NSSI - Non-Suicidal Self-Injury, tedy úmyslné poškozování vlastního těla bez sebevražedného úmyslu. To znamená: řezání, škrábání, sebebití, předávkování léky nebo trhání vlasů - všechno to dělají lidé, kteří chtějí zmírnit vnitřní bolest, ne zemřít.
Průměrný věk, kdy se to začne, je 15-16 let. V České republice se podle výzkumu Univerzity Palackého (2023) sebepoškozuje přes 16 % dospívajících ve věku 11-16 let. To je více než 70 000 mladistvých - 13 200 chlapců a 61 800 dívek. U dívek je to pět až šestkrát častější než u chlapců. Dívky začínají dříve, často kolem 13 let, chlapci se připojují později, kolem 15-16 let.
Proč to dělají? Podle dotazníků z téhož výzkumu je hlavní důvod (87 %) regulace silných negativních emocí - strach, úzkost, smutek, vztek. 63 % říká, že to dělají, aby potvrdili svou existenci. Když se řízneš, cítíš, že jsi ještě naživu. Jeden 16letý chlapec z Prahy řekl: „Když se říznu, všechno kolem mě je najednou ostré. Předtím jsem byl jako v mlze.“ 52 % to dělá jako trestání sebe sama, protože se cítí vinní nebo hodní. 38 % to považuje za způsob, jak říct, že potřebují pomoc, když nemají slova.
Proč to nejsou jen „fáze“ nebo „moda“?
Mnoho dospělých si myslí, že sebepoškozování je jen „moda“ z TikToku nebo „fáze“, která projde. To je nebezpečná iluze. NSSI není přechodný zájem. Je to psychologický mechanismus přežití. Studie z roku 2002 ukazují, že 85 % vysokoškoláků, kteří sebepoškozovali, začalo ještě ve věku 10-20 let. A 6-7 % dětí to dělá opakovaně během roku. Když se to stane častější, tělo se k němu přizpůsobí - potřebuješ více bolesti, aby ti to pomohlo. „Začalo to jen občas, ale teď už to dělám každý den,“ píše jeden teenager na fóru TeenLinka.cz. „Čím víc se říznu, tím víc to potřebuju.“
Na rozdíl od sebevraždy je NSSI ne-suicidální. Lidé, kteří sebepoškozují, nechtějí zemřít. Chtějí přestat trpět. Někteří odborníci říkají, že NSSI je dokonce způsob, jak se vyhnout sebevraždě. Když se řízneš, můžeš přestat cítit, že život je nepřežitelný. To je důvod, proč to není „fáze“. Je to způsob, jak se vyrovnat s něčím, co je silnější než tělo, než slova, než dospělí.
Proč se to v Česku řeší tak pomalu?
Největší překážka není chybějící věda - vědět, co se děje, už umíme. Největší překážka je stigmatizace a nedostatek služeb. Většina učitelů (72 %) nemá žádné školení, jak rozpoznat NSSI. Podle České psychologické společnosti (2022) pouze 28 % učitelů středních škol prošlo jakýmkoli vzděláváním v této oblasti. Když dítě přinese zranění do školy, učitel neví, co říct. Myslí si, že to je „fáze“ nebo že to je „návyk“ - a neřekne nic. Nebo ho odsoudí. A dítě se zavře ještě víc.
Veřejné zdravotnictví má v ČR pouze tři specializovaná centra pro léčbu NSSI - v Praze, Brně a Ostravě. Čekací doba na terapii je průměrně 4,8 měsíce. Průměrná doba, kterou mladistvý čeká, než vyhledá pomoc, je 2,7 roku. To znamená, že když se začne řízat ve 14 letech, pomůže mu terapie až ve 17. A k tomu času se chování může stát pevně zakořeněným.
Podle odhadů Ministerstva zdravotnictví (2023) ČR ročně na péči o osoby s NSSI vynakládá přes 125 milionů Kč - což je jen 0,08 % celkových zdravotnických výdajů. Pro srovnání: v Německu je prevalence podobná, ale systém tam funguje. Tam mají týmy zaměřené jen na NSSI, školení učitelů, školní programy, a včasnou intervenci. V ČR to stále není priorita.
Jak se léčí NSSI? Co funguje?
Nejúčinnější léčba NSSI není léky. Je to psychoterapie. Konkrétně dvě metody: Dialekticko-behaviorální terapie (DBT) a Acceptance and Commitment Therapy (ACT). Obě se zaměřují na to, aby mladistvý naučil nové způsoby, jak řídit emoce, místo aby je potlačoval bolestí.
DBT vytváří čtyři základní dovednosti:
- Regulace emocí - naučí, jak rozpoznat, co cítíš, a jak to změnit, aniž bys se poškodil.
- Zvládání stresu - jak se vypořádat s krizí bez sebepoškozování.
- Interpersonální efektivita - jak říct „potřebuji pomoc“ bez toho, aby ti někdo řekl, že jsi „nepříjemný“.
- Minimální přijetí - jak přijmout, že cítíš bolest, a přesto nechat ji projít, místo aby jí unikl skrze kůži.
ACT funguje podobně, ale zaměřuje se na to, aby mladistvý zjistil, co mu ve skutečnosti dává smysl - a pak se k tomu přidružil, i když to bolestí nesouvisí. Například: „Chci být dobrým kamarádem“ nebo „Chci se naučit hrát kytaru“. Když máš jasný cíl, bolest už není jediným důvodem, proč žít.
Terapie trvá 12-16 sezení. V soukromé praxi stojí 800-1 200 Kč za hodinu. Veřejná péče je zdarma, ale čeká se na ni měsíce. Úspěšnost je 65-70 % u těch, kteří začnou včas. U těch, kteří sebepoškozují už 5 let nebo mají komorbidní poruchy (např. Borderline), klesá na 35-40 %.
Farmakoterapie (např. SSRI antidepresiva) se používá jen v 15 % případů. Důvod? Obavy z vedlejších účinků u dospívajících. Většina odborníků se shoduje: léky samotné neřeší NSSI. Pouze spolu s terapií mohou pomoci.
Co můžeš udělat, pokud se tě to týká?
Pokud jsi teenager a sebepoškozuješ se:
- Přiznej si, že to potřebuješ řešit. Nejsi slabý. Nejsi „zvláštní“. Jsi člověk, který trpí a hledá způsob, jak přežít.
- Nemluv s někým, kdo tě odsoudí. Mluv s někým, kdo ti řekne: „To zní těžké. Chceš to probrat?“
- Najdi terapeuta. V ČR můžeš začít na psychiatrické ambulanci (většina nemocnic má oddělení pro děti a mládež), nebo na centru pro děti a mládež. Některé neziskovky jako TeenLinka.cz nebo Sebevrazdy.cz mají seznamy kontaktů.
- Připrav si bezpečnostní plán. Co můžeš dělat, když chceš sebepoškozovat? Zavolat příteli? Napsat písemku? Pustit hudbu? Běžet? Koupit ledovou vodu a držet ji v ruce? Tyto náhrady musíš mít připravené předtím, než přijde impuls.
- Přestávej se obviňovat. Nejsi „špatný“. Nejsi „nemocný“. Jsi člověk, který se snaží přežít. A to je dostatečný důvod, abys zasloužil pomoc.
Co můžeš udělat, pokud se to týká tvého dítěte?
Pokud si všimneš, že tvé dítě sebepoškozuje:
- Nepřekvapuj se. Neříkej: „Jak to můžeš dělat?“ Neříkej: „To je šílené.“ Neříkej: „Jsi závislý.“
- Řekni: „Vidím, že to děláš. A já chci pochopit, proč.“ Nejde o to, aby ses vyhnul tématu. Jde o to, abys se k němu přiblížil.
- Neřeš zranění. Neříkej: „To je špatně.“ Neříkej: „Zkus to přestat.“ Neříkej: „Zkus to jinak.“
- Řekni: „Tě to trápí. A já tě mám rád. A my se to spolu naučíme řešit.“ To je jediná věta, která může otevřít dveře.
- Najdi terapeuta. Nečekej, až to bude „horší“. Začni hledat už teď. Kontaktuj Centrum pro děti a mládež v nejbližší nemocnici. Nebo zavolej na Českou linii pro děti a mládež (116 111).
- Požádej školu o podporu. Od ledna 2024 probíhá pilotní projekt „Škola bez bolesti“, který školí učitele v rozpoznávání NSSI. Požádej o kontakt na školního psychologa.
Co se v Česku mění - a co ještě chybí?
V roce 2025 vstoupí v platnost nová verze České klasifikace duševních poruch (ČKDP-7). NSSI bude poprvé oficiálně uznáno jako samostatná diagnóza. To znamená, že lékaři budou muset přiznat, že to není jen „problém chování“ - je to psychická potřeba, která vyžaduje léčbu.
V roce 2024 se rozšiřuje síť ambulancí o 8 nových center - hlavně v menších městech. To je krok vpřed. Ale stále je tam jen 11 specializovaných míst, kde můžeš dostat kvalitní terapii. A většina z nich je v Praze, Brně nebo Ostravě. Pro dítě z Moravského Krumlova to znamená 200 km cesty - a čekací dobu 6 měsíců.
Největší změna přijde v roce 2025, kdy budou publikovány výsledky první české klinické studie, která porovnává DBT a ACT. To znamená, že v budoucnu budeme vědět, která metoda funguje lépe pro kterého teenagera.
Chybí nám ale jedna věc: prevence. Školy nemají programy, které učí děti, jak řídit emoce. Rodiče nevědí, co říct. Učitelé nevědí, jak reagovat. A to je místo, kde se to musí změnit. Nejen léčit - ale předcházet. A to začíná tím, že přestaneme mluvit o sebepoškozování jako o „fázi“ nebo „modě“. Začínáme to mluvit jako o zdravotnické nouzi, která se týká každého z nás.