Řekněme to upřímně: kdo z nás nebyl někdy považován za „trochu podivného“? Někdo, kdo mluví o hvězdách jako o přátelích, nebo si myslí, že jeho myšlenky ovlivňují počasí? Pro většinu z nás je to jen zvláštní vtip. Pro některé lidi je to každodenní realita - a nejde o vtip, ale o schizotypální poruchu osobnosti. Tato porucha není schizofrenie, ale také není jen „zvláštní osobnost“. Je to hranice, kde myšlenky přestávají být jen neobvyklé a začínají měnit, jak člověk vnímá svět - a jak se v něm pohybuje.

Co vlastně schizotypální porucha osobnosti je?

Schizotypální porucha osobnosti (F21 podle MKN-10) není onemocnění, které se objeví náhle. Je to dlouhodobý vzor, který se projevuje už od časné dospělosti - obvykle mezi 18 a 25 lety. Lidé s touto poruchou nejsou „šílení“. Nezažívají trvalé halucinace nebo ztrátu reality, jak tomu bývá u schizofrenie. Ale jejich svět je jiný. Myšlenky jsou bizarní, emoce jsou omezené, a sociální styky jsou těžké - ne proto, že by nechtěli mít přátele, ale proto, že se cítí nebezpečně, nepochopeni, nebo prostě jinak.

Podle českých klinických studií z let 2010-2020 má tato porucha v České republice prevalence 1,7 % - to znamená, že jich je v Česku přes 550 000. Ale jen asi třetina z nich je diagnostikována. Zbytek je považován za „zvláštního“, „nekomunikativního“ nebo „paranoidního“. A to je právě ten problém.

Jak se to projevuje? Sedm příznaků, které nejsou jen „zvláštní“

Diagnostika není otázka „je to divné?“. Je otázka: „Je to trvalé, způsobuje to utrpení a brání tomu žít normálně?“

Podle MKN-10 musí být přítomno minimálně čtyři z těchto devíti příznaků:

• Nepřiměřené nebo omezené emoce - lidé se nezasmějí, když by se měli, nebo se nezalekají, když by měli. Jejich výrazy jsou ploché, jako by byli vypnutí.
• Podivné myšlení a řeč - mluví v metaforách, které nikdo nerozumí, nebo přecházejí z jedné myšlenky na jinou bez logického přechodu. Někdy říkají: „Dnes mi slunce řeklo, že mám jít k moři.“
• Neobvyklé vnímání - mohou cítit „přítomnost“ někoho, kdo tam není, nebo mít krátké „mikrohalucinace“ - například slyšet své jméno, když nikdo neříká.
• Podezřívavost nebo paranoidní myšlení - nevěří, že někdo je přirozeně přátelský. Vždycky hledají skrytý úmysl.
• Excentrický vzhled a chování - nosí neobvyklé oblečení, mluví hlasem, který zní „jako z jiného světa“, nebo se chovají tak, že ostatní cítí nepohodlí.
• Sociální úzkost a izolace - nechtějí být sami, ale strach z hodnocení je silnější. Většinou se drží v pozadí, nebo se vůbec neúčastní společenských událostí.
• Magické myšlení - věří, že myšlenky mohou ovlivňovat realitu. Například: „Když si představím, že bude pršet, tak to bude.“
• Omezená schopnost vytvářet blízké vztahy - neumí vytvářet hluboké, důvěrné vztahy. I když touží po blízkosti, cítí se nebezpečně.

Ne každý, kdo má jednu nebo dvě z těchto vlastností, má poruchu. Ale když jich je čtyři nebo více a trvají už dva roky nebo déle - je to důvod k zamyšlení.

Proč se to často špatně diagnostikuje?

Největší problém není, že se porucha neobjeví. Je to, že se mylně diagnostikuje.

Prof. Jiří Raboch z 1. LF UK říká, že asi 40 % pacientů s schizotypální poruchou bylo původně diagnostikováno jako schizofrenie nebo jiná porucha osobnosti. A to má důsledky. Když ti, kdo mají magické myšlenky a sociální úzkost, dostanou antipsychotika - léky pro schizofrenii - mohou se cítit ještě hůř. V 32 % případů vzniká akathisie - neklid, který připomíná, že máte mravenečky pod kůží. V 27 % se objeví metabolický syndrom - přibírání na váze, cukrovka, vysoký krevní tlak.

Na druhou stranu, některé psychologické poruchy jsou příliš podobné. Schizoidní porucha osobnosti je také charakterizována odtržeností, ale bez magického myšlení, bez mikrohalucinací. Paranoidní porucha má podezřívavost, ale neexcentrické chování. Schizofrenie má halucinace a formální poruchy myšlení - a ty zde nejsou.

Proto je důležité: diagnostika musí být důkladná. Není to otázka „je to divné?“, ale „je to trvalé, způsobuje to trápení a brání životu?“

Co pomáhá? Terapie, která opravdu funguje

Farmakoterapie není řešením. Podle průzkumu NZIP z roku 2023 63 % pacientů hodnotí antipsychotika jako „spíše neúčinná“ pro základní příznaky. Antidepresiva mohou pomoci s úzkostí, ale ne s bizarními myšlenkami.

Pravý přístup je jiný. A to je kognitivně-behaviorální terapie (CBT) - ale upravená speciálně pro schizotypální poruchu.

První fáze je psychoedukace. Lidé potřebují pochopit: „To, co zažívám, není šílenství. Je to porucha, kterou lze pochopit a ovládat.“

Druhá fáze je práce na příznacích. Terapeut pomáhá:

• rozeznat, kdy je myšlenka „magická“ a kdy je realita
• zjednodušit řeč, aby byla srozumitelnější
• postupně zvyšovat sociální interakce - od jednoduchých rozhovorů po setkání s jedním přítelem
• zvládat úzkost v sociálních situacích bez úniku

Průměrně je potřeba 45 sezení, dvakrát týdně. To je o 15 sezení více než u jiných poruch osobnosti. A protože 35 % pacientů terapii předčasně ukončí, je klíčové, aby terapeut byl trpělivý, nekritický a měl zkušenosti s poruchami klastru A.

Na českém fóru Život na hraně uživatel „MysteriousMind“ píše: „Po 8 letech nesprávné diagnostiky mi byla stanovena schizotypální porucha. První rok léčby antipsychotiky mi zhoršil příznaky. Teprve když jsem přešel na CBT, začal jsem mít pocit kontroly.“

Metakognitivní terapie je další slibná metoda. Pomáhá lidem naučit se: „To, co si myslím, není pravda. Je to jen myšlenka.“

Proč je tak málo terapeutů?

V České republice je jen 17 certifikovaných terapeutů, kteří se specializují na schizotypální poruchu. To znamená, že průměrná čekací doba na první sezení je 4,7 měsíce. A to při tom, že potřebujete začít co nejdříve.

Je to problém systému. Lékaři nejsou dostatečně školeni. Nemocnice nemají kapacity. A rodiny nevědí, kde hledat pomoc.

Naštěstí se něco děje. Od ledna 2023 se v Česku používá nová verze MKN-11, která upřesňuje kritéria a snižuje počet nadměrných diagnóz. Od roku 2024 probíhá klinická studie na FN Brno, která zkouší kombinaci nízkodávkového aripiprazolu a metakognitivní terapie. Výsledky by mohly zlepšit sociální funkci o 40 %.

Pilotní projekt „Cluster A Care“ získal 28,5 milionu korun na vývoj AI nástroje, který by měl pomoci lékařům lépe rozpoznávat tuto poruchu. Cíl: snížit poddiagnostikování o 30 %.

Co můžete dělat vy?

Když znáte někoho, kdo se chová „divně“, nejprve se neptejte: „Je to šílený?“ Zeptejte se: „Je šťastný?“

Nejde o to, abyste ho „napravili“. Jde o to, abyste mu pomohli najít cestu k lepšímu životu. Pokud se domníváte, že někdo může mít schizotypální poruchu:

• Nezatěžujte ho otázkami jako „Proč to děláš?“
• Nepředpokládejte, že je paranoidní - možná jen neví, jak se chovat normálně.
• Pomozte mu najít terapeuta se specializací na poruchy klastru A.
• Připomeňte mu: „Není to tvoje vina. To není šílenství. To je porucha, kterou lze léčit.“

Pro mnohé je to první krok k tomu, aby se konečně cítili vidění - ne jako zvláštní, ale jako člověk, který potřebuje podporu.

Co se bude dít v budoucnu?

Do roku 2030 se očekává nárůst diagnostikovaných případů o 22 %. To není kvůli více lidí s poruchou. Je to kvůli lepšímu poznání. Lékaři se učí. Terapeuti se školicí. A lidé se učí hovořit o tom, co zažívají - bez stydu.

Prof. Raboch říká, že budoucí léčba bude personalizovaná. Genetické testy budou ukazovat, jaký lék bude pro daného člověka nejúčinnější. To by mohlo zvýšit úspěšnost farmakoterapie o 25-30 %.

Až se to stane, nebude už potřeba vysvětlovat, že „excentricita“ není vada. Bude to prostě jedna z mnoha forem lidského prožívání - a léčba bude běžná, jako u každé jiné poruchy.