Schémová terapie není jen další forma psychoterapie. Je to systém, který se zabývá tím, co se skrývá za opakujícími se konflikty ve vztazích, sebekritikou, emocionálními výbuchy a pocitem, že „nic nikdy nezměníš“. Tento přístup se zaměřuje na hluboké, dětské vzory myšlení a chování - tzv. raná maldaptivní schémata - a na jejich okamžité projevy, kterým říkáme schéma módy (nebo režimy). Je to terapie pro ty, kdo už vyzkoušeli krátkodobé metody a stále cítí, že něco je zásadně špatně - a nejen v hlavě, ale v celém životě.

Co jsou raná maldaptivní schémata?

Raná maldaptivní schéma je jako vnitřní software, který jsi si nainstaloval v dětství. Vzniká, když tvoje základní emoční potřeby - bezpečí, přijetí, autonomie, vyjádření potřeb, reálné hranice - nebyly splněny. Například dítě, které bylo stále kritizováno, může vyvinout schéma „nedostatečná hodnota“: „Nikdy nejsem dobrý dostatečně“, „Všichni mě odmítají“. Dítě, které bylo zanedbávané, může vyvinout schéma „odmítnutí a opuštění“: „Když někdo začne být blízko, zkrátí se a odejde“.

Tato schémata nejsou jen myšlenky. Jsou živé, silné, přítomné v každodenním životě. Když tě někdo ignoruje, neříkáš si: „Možná je zaneprázdněný“. Říkáš si: „Vždycky mě opouští. Jsem nevážený.“ A reaguješ - odmítáš, začneš křičet, zavřeš se, nebo se přizpůsobíš tak, že ztratíš sebe sama.

Schéma módy - když se v tobě probudí „vnitřní dítě“ nebo „kritik“

Schéma módy jsou dočasné stavy, ve kterých se nacházíš. Představ si, že v tobě žije několik „osobností“. Někdy jsi „zraněné dítě“ - pláčeš, cítíš se bezmocný. Někdy jsi „kritikující rodič“ - napadáš se, že jsi hlupák. Někdy jsi „odtržený ochránce“ - zavíráš se, nic nechceš cítit. A někdy jsi „převládající příšera“ - začneš křičet, ničit, napadat.

Tyto módy nejsou „šílenství“. Jsou přežitkové strategie. Když jsi jako dítě přišel o rodiče, „odtržený ochránce“ ti pomohl přežít. Když jsi byl napadán, „kritikující rodič“ ti říkal: „Když se sama napadáš, tak aspoň nebudeš překvapený, když ti někdo řekne, že jsi zlý.“

Problém je, že tyto módy dnes nejsou už potřeba. Ale stále jsou aktivní. Schémová terapie ti pomáhá poznat: „Který režim teď hraje? Proč? A co potřebuješ, aby se zklidil?“

Proč je schémová terapie jiná než klasická KBT?

Klasická kognitivně-behaviorální terapie se zaměřuje na aktuální myšlenky a chování. „Když se cítíš špatně, zkoumej, co si říkáš, a změň to.“ Schémová terapie říká: „To, co si říkáš, je jen vršek ledovce. Co se stalo, když jsi byl dítě? Co ti někdo neřekl? Co ti někdo neudělal?“

Terapeut v schémové terapii nejen poslouchá - je přítomen. Používá techniku nazývanou omezené opakované rodičovství - limited reparenting. To znamená, že terapeut ti dává to, co jsi potřeboval jako dítě: jasnou hranici, když překračuješ; empatii, když pláčeš; jistotu, když se bojíš. Ne jako „maminka“, ale jako dospělý, který tě vidí, slyší a neopouští.

Tento vztah je klíčový. Nejen proto, že je teplý, ale protože je konzistentní. Když jsi měl v dětství nejisté rodiče, teď máš terapeuta, který tě neopustí, i když ho „napadáš“. Když jsi v režimu „příšery“ a křičíš, terapeut neuteče. Neříká: „To je špatně.“ Říká: „Vím, že se teď cítíš jako, že musíš napadnout. Co se v tobě právě děje? Co potřebuješ?“

Pro koho je schémová terapie určena?

Nejčastěji se používá u hraniční poruchy osobnosti (HPO). Lidé s HPO často trpí náhlými výkyvy nálad, strachem z opuštění, nestabilními vztahy a silnou sebekritikou. Studie ukazují, že až 50 % pacientů s HPO po tříleté schémové terapii dosáhne významného zlepšení - mnohem většího než u klasické KBT.

Ale není to jen pro HPO. Funkční u poruch osobnosti z clusteru C - tedy u lidí s úzkostnými, vyhýbavými nebo návykovými vzory. Také u chronické deprese, která neodpovídá na antidepresiva, nebo u poruch příjmu potravy, kde se skrývá hluboký pocit „jsem nevhodný“.

Není to pro každého. Pokud potřebuješ rychlé řešení, schémová terapie není pro tebe. Trvá 1 až 3 roky. Vyžaduje pravidelná sezení, často jednou týdně. Není to „terapie na základě knihy“. Je to cesta, která vyžaduje odvahu - odvahu cítit, co jsi dlouho utlačoval.

Co se děje ve skupinové terapii?

Skupinová schémová terapie je neuvěřitelně silná. V skupině vidíš, jak jiní reagují na stejné situace. Když někdo řekne: „Když mi někdo řekne, že má zájem, hned si myslím, že to není pravda“, ostatní přikyvují. „To je přesně to, co já cítím.“

Skupina ti dává zpětnou vazbu. Když se chováš jako „příšera“, někdo ti řekne: „Když jsi křičel, cítil jsem se jako dítě, které se bojí.“ Když se zavřeš, někdo řekne: „Když jsi se zavřel, cítil jsem, že tě ztrácím.“

Ve skupině se učíš, že tvé režimy nejsou „špatné“. Jsou jen přežitkové. A že nejsi sám. To je pro mnohé lidi s poruchami osobnosti první pravda, kterou slyší - „Já nejsem jediný, kdo to cítí.“

Léky? Co s nimi?

Schémová terapie není lék. Ale léky mohou pomoci. V některých případech se používají malé dávky antidepresiv nebo stabilizátorů nálad, aby pacient mohl vůbec začít pracovat. Pokud jsi v režimu „příšery“ a těžko se udržíš, léky mohou pomoci zklidit nervový systém - aby terapie mohla začít.

Ale léky neřeší schémata. Neřeší, proč si říkáš, že jsi „nevhodný“. Neřeší, proč se bojíš, že tě někdo opustí. To dělá terapie. Léky jsou jen pomocný nástroj - jako bandáž na zraněnou ruku, když potřebuješ, aby se ti ruka nebovala, zatímco se základní léčba děje pod povrchem.

Co se můžeš očekávat po třech letech?

Nikdy se nevrátíš do „normálního“ života. Neexistuje „normální“. Ale můžeš se vrátit do života, který ti patří.

Po třech letech můžeš:

• Chápat, když se tě dotkne nějaká reakce - a nevěřit hned, že je to pravda.
• Říct: „Teď jsem v režimu zraněného dítěte. Potřebuji pár minut, abych se zklidil.“
• Udržovat vztah, i když se bojíš, že tě opustí.
• Nezničit si život kvůli jedné chybě.
• Cítit se v klidu, když jsi sám - a ne musíš někoho mít, abys se cítil hodný.

Nejde o to, že „přestaneš mít poruchu“. Jde o to, že přestaneš být vězněm svých schémat. A začneš být vlastním rodičem - ten, kdo tě vidí, slyší a neopouští.