Evidence-based terapie není jen trendy slovo, které používají terapeuti, aby vypadali moderně. Je to způsob, jak pracovat s lidmi, kteří trpí, tak, aby skutečně pomáhalo. Nejde o to, co se zdá dobré nebo co si terapeut pamatuje z univerzity. Jde o to, co funguje - a jak to dokážeme.

Co je vlastně evidence-based terapie?

Evidence-based terapie (EBT) je integrace tří věcí: nejlepších dostupných výzkumných důkazů, klinické zkušenosti terapeuta a hodnot a preferencí klienta. Tři nohy židle. Když chybí jedna, židle se propadne.

První noha - důkazy - znamená, že terapie byla otestována v klinických studiích. Ne jen jednou, ale vícekrát, na tisících lidí, s kontrolními skupinami, statistickou analýzou. Například kognitivně-behaviorální terapie (CBT) pro úzkost nebo deprese má desítky studií, které ukazují, že pomáhá. A ne jen trochu - klienti, kteří prošli EBT, mají o 42 % vyšší šanci na klinicky významné zlepšení než ti, kteří dostali běžnou péči.

Druhá noha - klinická odbornost - znamená, že terapeut ví, jak tyto metody použít v reálném životě. Věda říká, že CBT pomáhá při úzkosti. Ale co když klient má úzkost a zároveň problémy s rodinou, práci a chronickou bolestí? Terapeut musí vědět, kde začít, jak přizpůsobit protokol, když se něco nezdaří. To není náhoda. To je zkušenost.

Třetí noha - klient - je nejdůležitější. Terapie není o tom, jak dobře terapeut dodržuje protokol. Je to o tom, jak se klient cítí. Pokud se někdo cítí, že ho terapeut považuje za experimentální subjekt, bude se otevírat méně. A bez důvěry se nezmění nic.

Co to znamená v praxi - denní realita terapeuta

V praxi to znamená, že terapeut neříká: „Dnes budeme dělat CBT.“ Říká: „Dnes budeme sledovat, jak se ti daří s těmi úzkostnými myšlenkami, které jsme si spolu vytvořili v minulé schůzce. A pak se podíváme na data.“

Co to znamená? Každou schůzku začíná terapeut otázkou: „Jak se ti dnes daří?“ A pak má nástroj - například dotazník PHQ-9 pro deprese nebo GAD-7 pro úzkost. Klient ho vyplní. Terapeut si to zapíše. A pak se podívá na graf: Když jsi měl tyto myšlenky, jaký byl tvůj stupeň úzkosti? Když jsi dělal domácí úkol, co se stalo? Když jsi se vyhnul situaci, co se stalo potom?

Toto není „dokumentace pro pojišťovnu“. Je to návod, jak vědět, jestli to, co děláme, funguje. A pokud ne, změnit to.

V České republice je to stále výzva. Podle průzkumu z roku 2022 jen 37 % klinických psychologů systematicky používá tyto nástroje. V Německu je to 68 %. Proč? Většina terapeutů říká: „Nemám čas.“

Ale pokud nemáš čas sledovat, jak se klientovi daří, máš čas ho ztratit.

Co se děje v Česku - realita a změny

V Česku se evidence-based přístup pomalu dostává do systému. Od roku 2023 je povinné prokázat znalost alespoň jedné empiricky podložené metody, aby se někdo mohl registrovat jako klinický psycholog. To je nové. Před pěti lety to nebylo.

Ministerstvo zdravotnictví od roku 2015 začalo pilotní projekty. Od roku 2022 je 65 % hrazených psychologických služeb podmíněno použitím EBT. V roce 2015 to bylo 22 %. To je růst o 195 % za sedm let.

Tři metody dominují: kognitivně-behaviorální terapie (CBT), terapie řešení problémů (PST) a interpersonální terapie (IPT). Spolu tvoří 82 % všech hrazených terapií. A to ne proto, že jsou nejhezčí. Ale protože mají důkazy.

Na Univerzitě Karlově musí budoucí terapeuti absolvovat minimálně 40 hodin školení v konkrétní EBT metodě, než mohou pracovat samostatně. To není jen „nauč se teorii“. Je to „nauč se dělat to, co funguje“.

Česká psychologická společnost vyvinula platformu EBP-CZ s 127 validovanými nástroji - zdarma pro profesionály. Ale používají je jen ti, kdo znají o nich.

Co klienti říkají - hlas těch, kteří procházejí terapií

Klienti, kteří prošli evidence-based terapií, často říkají: „Věděl jsem, že to není jen náhoda. Měl jsem jasný plán.“

78 % z nich hlásilo „výrazné zlepšení“. To je o 26 % víc než u tradičních přístupů. A 84 % řeklo: „Důvěřuji procesu víc, protože vím, že to má podložení.“

Ale 29 % řeklo: „Cítil jsem se jako číslo. Terapeut se držel protokolu, i když jsem se cítil hůř.“

Na fóru Psychoforum.cz se objevují příspěvky jako: „Můj terapeut mi dal 10 domácích úkolů za týden. Všechny jsem neudělal. Pak mi řekl, že jsem neúspěšný.“

Tady je klíč. Evidence-based terapie není o tom, dodržovat protokol jako zákon. Je to o tom, používat důkazy jako mapu, ne jako šablony.

Prof. Scott O. Lilienfeld říká: „Důkazy v psychotherapii nejsou absolutní, ale pravděpodobnostní. Žádná terapie není účinná pro všechny.“

Když terapeut ignoruje, že klientovi protokol dělá škodu, je to neetické. Když ho ignoruje, protože „to je jen teorie“, je to taky neetické.

Co je nebezpečné na evidence-based přístupu?

Nebezpečí není ve vědě. Nebezpečí je v jejím nesprávném použití.

Když terapeut používá CBT jako „návod, jak přesvědčit klienta, že jeho myšlenky jsou špatné“, je to škodlivé. Když se drží protokolu, i když klient pláče a říká: „Tohle mi nepomáhá“, je to zneužití.

Když terapeut nemá čas sledovat průběh, protože má 10 klientů denně, nemůže vědět, co funguje. A pak se stane, že klienti jdou na terapii měsíce a nic se nezmění - a pak říkají: „Psychoterapie nepracuje.“

Když terapeut nepoužívá žádné nástroje, nemůže říct: „Co jsem dělal, že se to zlepšilo?“ A pak se stane, že si pamatuje jen ty případy, kde to fungovalo. A zapomene na ty, kde to selhalo. To se jmenuje „bias“. A to je nebezpečné.

Evidence-based terapie není proti intuici. Je proti slepé intuici.

Co se děje v budoucnu - personalizace a technologie

Ministerstvo zdravotnictví spustilo projekt „EBP 2.0“ - s cílem integrovat genetické testy a biomarkery do výběru terapie. Například: když máš určitou genetickou variantu, můžeš lépe reagovat na CBT nebo na IPT. To je budoucnost.

V roce 2022 už 41 % českých terapeutů používalo aplikace na sledování nálad. V roce 2019 to bylo 12 %. Lidé posílají denní hodnocení svého stavu - a terapeut to vidí v reálném čase.

Pilotní studie z července 2023 zkouší hybridní model: protokol + klinická intuice. Výsledky se budou vydávat do konce roku 2024. Pokud bude fungovat, může se stát standardem.

Mezinárodní experti varují: „Přílišná standardizace ničí terapeutický vztah.“ A v Česku 71 % klientů říká: „Kvalita vztahu byla důležitější než metoda.“

EBT není proti vztahu. Je proti tomu, aby vztah byl jediným nástrojem, když nevíš, jestli pomáhá.

Co dělat, pokud hledáš terapeuta?

Nech se nechat poradit. Neříkej: „Chci CBT.“ Řekni: „Chci terapeuta, který používá metody, které mají důkazy, a který sleduje, jak se mi daří.“

Požádej ho o nástroj pro sledování průběhu. Pokud říká: „To není potřeba“, nebo „To dělám jen pro pojišťovnu“, běž dál.

Požádej ho: „Můžu vidět, jak se mění mé skóre?“ Pokud se zarazí, nebo se směje, je to varovný signál.

Nejde o to, jestli je terapeut „hezký“ nebo „přátelský“. Jde o to, jestli je efektivní. A efektivita se měří. Ne přesně, ale lépe než náhodou.

Evidence-based terapie není dokonalá. Ale je to nejlepší, co máme. A to, co necháváš venku, je riziko. Riziko, že strávíš rok, dva, tři, a nic se nezmění. Riziko, že si řekneš: „Psychoterapie mi nepomohla.“

Ne. Někdo ti prostě neuměl pomoci. Ne protože jsi špatný klient. Ale protože terapeut neměl nástroje, které by fungovaly.