Když se řekne národní monitoring duševního zdraví, většina z nás si představí nějaké suché tabulky a statistiky z vládních úřadů. Realita je ale mnohem drastičější. Představte si, že každého druhého žáka v deváté třídě dopadáváš pocit vyhoření, úzkost nebo hluboký smutek. To není předmět nějaké strašidelné hypotézy, ale tvrdá data, která začínají vyplývat z prvních komplexních průzkumů v České republice. Dlouho jsme totiž letěli naslepo - věděli jsme, že je problém, ale přesně jsme nevěděli, kde, u koho a v jakém rozsahu.

Abychom pochopili, kde jsme, musíme si uvědomit, že Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) je výzkumná a terapeutická instituce, která se zaměřuje na studium a léčbu psychiatrických onemocnění v ČR . Právě tento ústav v roce 2023 spustil pilotní projekt monitoringu, který je v rámci střední a východní Evropy unikátní. Proč? Protože poprvé systematicky mapuje stav dětí na základních školách. Cílem není jen spočítat diagnózy, ale pochopit, proč se mladá generace hroutí a jak jim můžeme pomoci dříve, než skončí v krizovém centru.

Alarmující čísla: Jak se cítí české děti?

Data, která analyzoval Matěj Kučera z NUDZ, jsou v mnoha ohledech šokující. Pokud se podíváme na žáky devátých tříd, zjistíme, že více než 50 % z nich projevuje známky zhoršeného well-beingu. Co to vlastně znamená v praxi? Znamená to, že 40 % těchto dětí vykazuje symptomy střední až těžké deprese a 30 % bojuje s úzkostmi. To jsou děti, které se snaží zvládnout přechod na střední školu, zatímco v niche bojuje vnitřní prázdnota nebo paralyzující strach.

Mnoho učitelů tyto trendy potvrzuje i v terénu. Například Markéta Nováková, učitelka z Prahy, uvádí, že u svých žáků vidí právě tyto problémy s motivací, spánkem a sociální interakcí. Je to smutný paradox: máme sice data, která nám říkají, že je situace kritická, ale zároveň narážíme na obrovskou zeď v podobě nedostatku odborníků. Jak říká ředitel NUDZ Petr Winkler, investice sice pomáhají, ale nedostatek dětských psychiatrů nevyřešíme v horizontu pár let.

Kde ČR zaostává a kde dělá pokroky?

Když se podíváme na sousedy nebo země v EU, vidíme, že jsme dlouho spali. V Nizozemsku nebo Finsku jsou šetření duševního zdraví běžnou rutinou každé dva roky. U nás byla data fragmentovaná - každé centrum sbíralo něco jiné a celkový obraz chyběl. Chyběl nám centralizovaný registr, což je základ pro jakoukoli efektivní státní politiku.

Nicméně nejsme jen v troskách. Od roku 2018 probíhá reforma psychiatrické péče. Místo velkých uzavřených ústavů vzniká 30 center duševního zdraví a multidisciplinární týmy pro komunitní péči. To znamená, že pomoc se přesouvá blíže k lidem, do jejich okolí, což je přesně to, co pacienty potřebují. Přechod od hospitalizací k ambulantní péči je vidět i v číslech: počet hospitalizací klesl o 15,7 %, zatímco ambulantní případy vzrostly o 22,4 %.

Proč dospělí stále nejdou k psychologovi?

Problémy nekončí s ukončením základní školy. Dospělá populace v ČR je v podobně špatném stavu. Podle projektu "Život k nezaplacení" se stav dospělých od roku 2022 zhoršil. Kombinace ekonomického stresu, dopadů pandemie a války na Ukrajině vytvořila toxický koktejl. Aktuálně trpí zhruba 15-16 % dospělých nějakými duševními problémy.

Přesto 68 % dospělých v ČR nikdy nebylo u psychologa. Proč? Důvody jsou staré jako svět: 54 % respondentů uvádí vysoké náklady a 47 % stále bojuje se stigmatizací. Stále se v nás drží mýtus, že psycholog je "jen pro blázny" nebo že si musíme poradit sami. Prof. Tomáš Zima správně upozorňuje, že na prevenci utrácíme jen 0,3 % zdravotních výdajů, zatímco doporučení jsou 1,5-2 %. Vlastně tedy investujeme do hasení požárů, místo abychom se snažili zabránit tomu, aby dům vůbec vzplane.

Technická stránka: Jak se data sbírají?

Monitoring není jen o pár dotaznících. Jde o komplexní systém, který kombinuje kvantitativní data (čísla) s kvalitativními analýzami (rozhovory, zkušenosti). Data jsou integrována do projektu "Data pro psychiatrii", který spravuje Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), což je státní organizace zajišťující sběr a analýzu zdravotnických dat v ČR . Cílem je spojit administrativní data z národního systému s reálnými záznamy z multidisciplinárních týmů.

Plná integrace těchto systémů bude trvat do roku 2028 a vyžádá si investice kolem 1,2 miliardy Kč. Bude tak vznikat Národní registr duševního zdraví, který má být spuštěn v prvním čtvrtletí 2026. Tento registr spojí více než 12 různých databází, včetně eReceptů, což umožní lékařům vidět širší kontext pacienta a politikům konečně tvořit rozhodnutí založená na faktech, nikoliv na pocitech.

Kritické body a realita v terénu

Žádný systém není dokonalý. I monitoring NUDZ čelí kritice. Psycholog David Štěpánek například upozornil, že některé škály pro měření deprese u dětí nebyly plně validovány pro českou populaci, což může vést k mírnému nadhodnocení prevalence. To je legitimní vědecká diskuse, ale nemění to nic z toho, že děti v lavicích trpí.

Největší slabinou je však propast mezi diagnózou a léčbou. Co nám pomůže, když zjistíme, že žák má těžkou depresi, ale nejbližší volný termín u dětského psychiatra je za dva roky? V ČR máme pouze 127 dětských psychiatrů na více než milion dětí. To je absolutní minimum, které s nessuným doporučením WHO nesouhlasí (které žádá 300 psychiatrů na milion obyvatel). Data jsou sice cenná, ale bez kapacity pro intervenci jsou to jen smutné statistiky.

Co nás čeká v nejbližší době?

V příštích letech se zaměříme na pravidelné screenování duševního zdraví žáků 5. a 9. tříd na vybraných 200 školách. Je to cesta k tomu, abychom problémy zachytili včas. K tomu se přidává snaha o digitalizaci a dostupnost péče do roku 2035. Pokud se nám podaří zvýšit investice do prevence a vyřešit krize v kádrech, může být monitoring skutečným záchranným kruhem.

Prozatím však zůstává hlavním úkolem edukace. Učitelé a školní psychologové potřebují vědět, jak s daty pracovat. Aktuálně se jen 32 % z nich cítí dostatečně vyškolených. To znamená, že i když máme data v počítačích, v praxi v anonských třídách stále chybí standardizovaný postup, jak s rizikovým žákem konkrétně naložit.