Nejde jen o to, co se řekne v terapii. Nejde ani o to, kolik detailů o traumatu klient vypráví. Dejte si pozor - některé terapie, které měly pomoci, mohou způsobit ještě větší bolest. Retraumatizace není vzácnost. Je to skutečnost, kterou mnoho lidí zažívá v tichosti, aniž by vědělo, že to není normální. A to je právě to, co musíme změnit.

Co je retraumatizace a proč je to tak nebezpečné?

Retraumatizace je když terapie, místo aby pomáhala, znovu otevře ránu, která ještě nezazářila. Klient se ocitne v prostředí, kde se znovu prožívá trauma - bez kontroly, bez bezpečí, bez podpory. To není zpracování. To je opakování. A opakování traumatu je jako vystavovat se znovu útoku, když jste ještě nezazářili z prvního.

Podle výzkumů z roku 2020 se až 30 % klientů, kteří procházeli nekvalifikovanou terapií traumatu, zažilo zhoršení symptomů. Někteří začali mít více nočních můr, jiní se začali vyhýbat sociálním situacím, někteří dokonce přestali chodit do terapie vůbec. Proč? Protože někdo je přiměl vyprávět o tom, co jim způsobilo největší bolest, aniž by jim dali nástroje, jak se z toho dostat.

Bezpečnost není luxus - je to základ

Všechny moderní přístupy k traumaterapii se shodují na jednom: bezpečnost přichází dříve než zpracování. Nejprve musíte cítit, že jste v bezpečí. Nejprve musíte vědět, že máte kontrolu. Nejprve musíte mít možnost říct „ne“.

To znamená, že terapeut nezačíná tím, že se ptá: „Co se stalo?“ Ale tím: „Co vás dnes drží už na zemi?“ Co vás udržuje při životě? Co vám dává malé okamžiky klidu? Kdo vás slyší, když se necítíte v pořádku?

Tady se liší dobrá terapie od nebezpečné. Některé přístupy, jako klasická kognitivní terapie nebo terapie mluvením, pokud se používají bez přípravy, mohou klienta přimět k detailnímu popisu traumatu - a pak ho nechat s tím sám. Výsledek? Myšlenky se zacyklí. Vyhýbání se posílí. Trauma se zatvrdí.

Co se děje v bezpečné terapii?

Bezpečná terapie nevyžaduje, abyste si vzpomněli na všechno. Výzkumy potvrzují: není třeba znát každý detail, aby se trauma zpracovalo. Stačí, když se člověk naučí znovu cítit bezpečí. A to se děje jinak, než se mnozí myslí.

Například EMDR terapie funguje tak, že klient při zpracování vzpomínek zůstává v přítomnosti. Nepotřebuje se ponořit do minulosti. Stačí, když si připomene obraz, zároveň se zaměří na střídavé stimuly - například pohyb očí nebo tlapky na stehnech. Výsledek? Vzpomínka ztrácí svou bolestnou sílu. Studie z roku 2020 ukazují, že 85 % klientů zažilo výrazné zlepšení nočních můr a flashbacků již po 3-4 sezeních.

Další metoda, TRE (Tension and Trauma Releasing Exercises), vůbec nevyžaduje mluvit. Tělo samo uvolňuje napětí, které bylo uloženo během traumatu. Klient se nevypráví - jen se nechá vést tělem. To je ideální pro lidi, kteří nemohou nebo nechtějí říct, co se stalo. A právě proto je TRE v Česku v posledních letech oblíbený o 42 % častěji, když se kombinuje s jinými přístupy.

Gestalt terapie pomáhá získat odstup. Místo aby se klient vrátil do minulosti, terapeut ho vede k tomu, aby se zaměřil na to, co cítí dnes. Co se děje v těle? Kde se napíná? Co se chce říct? Tím se trauma nezpracovává jako příběh - ale jako živý proces, který se odehrává v přítomnosti.

Co se stane, když terapeut neví, co dělá?

V České republice se poptávka po traumaterapii mezi lety 2018 a 2022 zvýšila o 37 %. Ale ne všichni, kdo se označují za traumaterapeuty, mají odpovídající kvalifikace. Zákon č. 96/2004 Sb. vyžaduje pouze magisterské vzdělání v psychologii nebo medicíně. To je minimum. Ale to nestačí.

Standard Evropské asociace pro traumaterapii od roku 2015 doporučuje minimálně 100 hodin specializovaného školení a supervize. Od roku 2020 se v Česku vyžaduje pro certifikaci 200 hodin školení a 50 hodin supervize. A přesto - mnoho lidí chodí k terapeutům, kteří tyto podmínky nesplňují.

Problém není v terapeutovi jako člověku. Problém je v systému. Když není jasné, co je bezpečná praxe, lidé se stávají oběťmi dobře namyslené, ale špatně provedené pomoci.

Co můžete dělat, když hledáte terapeuta?

Neptejte se: „Jaké metody používáte?“ Ptěte se: „Jak zajistíte, že se nebudu cítit přetížený?“

Hledejte odpovědi na tyto otázky:

• Co děláte, když si klient řekne, že se necítí v bezpečí?
• Je možné se zastavit, když se mi stane, že se necítím dobře?
• Nezaměřujete se jen na detaily traumatu, ale také na to, co mě drží už na zemi?
• Máte certifikaci v traumaterapii? Jaká je délka vašeho školení?

Pokud terapeut neumí odpovědět na tyto otázky jasně a bez odmlčování - běžte dál. Nejste vinen, že jste se nezeptali. Ale jste vinen, když se nezeptáte znovu, když se vám nezdá, že to funguje.

Proč se změna děje právě teď?

V posledních letech dochází k významnému posunu. 68 % klientů v Česku už preferuje metody, které nevyžadují detailní popis traumatu. To není náhoda. Je to odpověď na bolest. Lidé se učí, že ne každý příběh musí být vyprávěn, aby byl uzdraven.

Moderní přístupy kombinují tělesné metody (TRE, somatic experiencing), EMDR, gestalt a jiné přístupy do jednoho celku. To snižuje riziko retraumatizace o 42 % podle průzkumu z roku 2022. A dlouhodobě - lidé, kteří prošli bezpečnou traumaterapií, mají o 78 % nižší riziko recidivy PTSD.

To je výsledek, který se počítá. Ne počet sezení. Ne počet slov. Ale počet dní, kdy se člověk probudil a neměl noční můru. Když se mohl smát. Když se mohl dotknout někoho a necítit se vinen.

Je možné zcela vyhnout retraumatizaci?

Ne. Žádná terapie není bez rizika. Ale riziko lze snížit na minimum. A to je to, co dělá rozdíl.

Klíč je v respektu. V trpělivosti. V tom, že terapeut neříká: „Musíte to překonat.“ Ale: „Můžeme to dělat pomalu. A když to nebude fungovat, zastavíme.“

Trauma nevyžaduje heroismus. Vyžaduje bezpečnost. A bezpečnost není něco, co se dá koupit. Je to něco, co se musí postavit - krok za krokem, sezení za sezením, s důvěrou a bez tlaku.

Co je důležité pamatovat

- Nejste slabý, když se necítíte připraveni vyprávět o traumatu.
- Nejste „neúspěšný“, když terapie vás přetíží.
- Nejste vinen, když jste se setkal s terapeutem, který nevěděl, co dělá.
- Vaše bezpečí je důležitější než jeho metoda.
- Zpracování není znovuprožívání. A nikdy to nebude.