Psychoterapie je často považována za bezpečnou cestu k lepšímu životu. Když někdo začne chodit k terapeutovi, představuje si, že se cítí lépe, získá jasnost, uvolní se. Ale co když to nejde tak jednoduše? Co když terapie, místo aby pomohla, zhorší stav? Tato otázka se neříká nahlas. Většina lidí se bojí říct, že jim terapie ublížila. A přitom to není vzácnost.

Psychoterapie může skutečně ublížit

Podle výzkumů z České republiky a Evropy 5 až 10 % klientů zažije během psychoterapie výrazné zhoršení svého emocionálního stavu. Někteří se cítí ještě víc zmatení, někdo začne mít více úzkostí, jiní se cítí osamělejší než předtím. To neznamená, že terapie je špatná. Znamená to, že není vždycky bezpečná - a že to nikdo neříká dostatečně otevřeně.

Některé terapeutické metody, jako je expozice na trauma nebo hluboká analýza minulosti, mohou otevřít zranitelné oblasti, které nejsou ještě připravené na zpracování. Když terapeut příliš rychle zatlačí na citlivá místa, může klient ztratit pocit bezpečí. A to je přesně ten moment, kdy terapie přestává být léčbou a začíná být zátěží.

Co se může zhoršit?

Negativní účinky psychoterapie nejsou jen „něco se mi zdálo“. Jsou konkrétní a dobře dokumentované:

• Závislost na terapeutovi - klient začne vnímat terapeuta jako jedinou osobu, která ho „rozumí“. Bez něj se cítí ztracený. Někdy se to přemění v dlouhodobou závislost, kdy klient chodí na sezení měsíce nebo roky bez jasného cíle.
• Zhoršení vztahů - terapie může otevřít konflikty, které dříve klient utlačoval. Někdo po několika sezeních zjistí, že jeho manželství se rozpadá, protože začal říkat věci, které dříve mlčel. Někdy to je potřeba, ale někdy to není řešení, jen náhoda.
• Emoční přetížení - pokud terapeut nezajistí bezpečné prostředí, může klient zažít intenzivní smutek, paniku nebo agresi, která ho překoná. Některé osoby popisují, že po sezení nemohly spát, měly záchvaty slz nebo se cítily jako „rozbité“.
• Přehlédnutí fyzického onemocnění - někdy se projevy depresivního stavu, úzkosti nebo únavy skrývají za fyzickou nemocí - například hypotyreózou, anémií nebo poruchou spánku. Když terapeut nezkontroluje, zda není příčina tělesná, může klient chodit na terapii roky, zatímco jeho štítná žláza potřebuje lék.
• Finanční zátěž - psychoterapie není zadarmo. Pokud klient chodí na sezení třikrát týdně po několik let, může se dostat do dluhů. A když se pak cítí „zalezený“ v terapii, neví, jak to zastavit.

Kdo je v největším riziku?

Není každý klient stejně zranitelný. Některé skupiny mají vyšší šanci zažít negativní účinky:

• Lidé s chronickými problémy - ti, kteří trpí dlouhodobou depresí, úzkostí nebo traumatem, často potřebují delší léčbu a jsou náchylnější k závislosti na terapeutovi.
• Lidé s nízkou sociální podporou - když nemáte přátele, rodinu nebo komunitu, která by vás podpořila, terapeut může stát jedinou osobou, na kterou se opíráte. To je nebezpečná pozice.
• Lidé s vysokou závislostí na potvrzení - ti, kteří potřebují být „správně chápáni“, mohou začít hledat v terapii jen potvrzení svých přesvědčení, místo aby se s nimi vypořádali.
• Staří klienti - některé studie ukazují, že lidé nad 60 let mají vyšší riziko negativních reakcí, možná proto, že mají méně elastické mentální struktury nebo méně zdrojů na zpracování emocí.

Ne každý terapeut je kvalifikovaný

Veřejnost si často myslí, že „kdo má psychologický titul, může léčit“. To není pravda. V České republice existuje více než 10 různých vzdělávacích cest, jak se stát „terapeutem“. Někteří lidé absolvují krátké kurzy a pak začnou pracovat s lidmi, kteří trpí traumatem, sebevražednými myšlenkami nebo psychózami.

Podle analýzy České lékařské komory z roku 2022 pouze 15 % terapeutů systematicky sleduje, zda jejich klienti zhoršují. Většina se spoléhá na „intuici“ nebo na to, že „klient říká, že se mu daří“. Ale co když klient nechce říct pravdu? Co když se bojí, že ho terapeut opustí, když řekne, že se mu to zhoršuje?

Je to etická záležitost. Terapeut by měl vždycky mít přehled o tom, co dělá, a mít způsob, jak odhalit zhoršení. Nástroje jako Outcome Rating Scale (ORS) umožňují klientovi každý týden ohodnotit svůj stav na stupnici od 0 do 10. Pokud se hodnota prudce sníží, terapeut ví, že musí zastavit, změnit přístup nebo přesměrovat.

Co dělat, když se terapie zhoršuje?

Není třeba trpět. Pokud cítíte, že terapie vás dělá horší, máte právo to říct. A máte právo skončit.

První krok je pozorovat: Jak se cítíte po sezení? Zvyšuje se úzkost? Myslíte si, že jste se v posledních týdnech zhoršili? Máte pocit, že terapeut nechápe, nebo že vás nějak „nepřijímá“? To jsou červené vlajky.

Druhý krok je mluvit: Řekněte terapeutovi: „Cítím se po sezeních hůře. Nevím, jestli to děláme dobře.“ Dobrý terapeut to nevezme jako útok. Vezme to jako zpětnou vazbu. A pokud reaguje odmítavě, nebo říká „to je normální“, pak je to znamení, že je potřeba změnit terapeuta.

Třetí krok je zastavit: Nemusíte mít důvod, proč skončit. Nemusíte být „úspěšný“. Nemusíte se cítit vinen. Pokud vás terapie dělá horší, je to důvod dostatečný.

Co se děje v Česku? A co se bude dít?

Česká republika stále zaostává za západními zeměmi, kde se negativní účinky psychoterapie systematicky sledují. Ve Velké Británii se například každý klient vyplní dotazník po každém sezení. Výsledky se analyzují a používají k vylepšení praxe. V Česku to není povinné. Většina terapeutů to dělá dobrovolně - nebo vůbec ne.

Ale něco se mění. V roce 2022 zahájila Česká psychologická společnost pilotní projekt, který má do konce roku 2024 zavést standardizované hlášení negativních účinků. V Masarykově univerzitě v Brně pracují na digitálním nástroji, který bude terapeutovi v reálném čase ukazovat, zda se jeho klientovi stav zhoršuje.

Do roku 2027 by měla Evropská federace psychologických asociací vyžadovat od všech členských zemí, aby měly systém monitorování negativních účinků. To znamená, že v příštích letech se v Česku bude měnit praxe - ale ne pro všechny. Zatím to platí jen pro ty, kdo jsou ochotní měnit se.

Je terapie stále dobrá volba?

Ano. Ale ne každá terapie je dobrá. A ne každý terapeut je vhodný. Psychoterapie je silný nástroj - a jako každý silný nástroj, může pomoci nebo poškodit. Je to jako operace: může zachránit život, ale může také způsobit komplikace, pokud není provedena správně.

Nejlepší terapie je ta, která vás nezatěžuje, ale osvobozuje. Která vám dává nástroje, ne závislost. Která vás nezadržuje v minulosti, ale pomáhá vám žít v přítomnosti.

Nejde o to, jestli terapie „funguje“. Ale jestli vám dává prostor, abyste se cítili bezpečněji, silněji, jasněji. Pokud to nedělá - a spíš vás dělá slabší - pak je čas zastavit. Nejste slabí. Jen jste narazili na nesprávnou cestu.