Mentální bulimie není jen otázka „příliš jíst“ nebo „příliš se snažit hubnout“. Je to vážná duševní porucha, kde jídlo přestává být zdrojem energie a stává se zbraní, kterou člověk používá k potlačení bolesti. Opakované záchvaty přejídání, následované zvracením, nadužíváním laxativ nebo extrémním cvičením, nejsou záležitostí slabé vůle. Jsou symptomem hlubokého emocionálního křiku. V České republice je tato porucha často podceněná, protože se nevidí na váze - pacient může být normální nebo i nadhmotný. Ale vnitřní utrpení je obrovské.

Co se vlastně děje v hlavě?

Při mentální bulimii se jídlo stává drogou. Nejde o chuť, ale o okamžitou úlevu. Záchvat přejídání je jako impulzivní výbuch - člověk se cítí ztracený, přetížený, zahanbený, a jídlo na chvíli zastaví tyto pocity. Ale hned potom přichází hrůza: strach z přibývání, vina, hanba. A tak přichází kompenzace - zvracení, laxativa, přílišné cvičení. To vše je mechanismus, který má jediný cíl: zastavit emoční bolest. Ale efekt je dočasný. A po něm přichází ještě větší bolest.

Podle Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Brno, jediného pracoviště v ČR, které poskytuje komplexní péči o pacienty s poruchami příjmu potravy od dětství do dospělosti, je mentální bulimie multifaktoriální. Zahrnuje biologické faktory - například nerovnováhu neurotransmiterů jako serotoninu - ale i psychologické a sociální. Často se vyskytuje spolu s impulzivitou, emocionální labilitou, sebepoškozováním, depresemi nebo závislostmi na alkoholu nebo drogách.

Proč psychoterapie je klíčem k uzdravení

Medikace sama o sobě nestačí. Léky, jako jsou SSRI (například sertralin), mohou pomoci při komorbidní depresi, ale základem léčby je psychoterapie. Je to jediná metoda, která se dotýká samotného jádra problému: jak člověk přemýšlí o sebe, o těle, o jídle a o vztazích.

Klíčovou metodou je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta funguje na dvou úrovních. První: změna chování. Terapeut pomáhá pacientovi rozpoznat, kdy přijde záchvat, co ho spouští (stres, samota, kritika, určitá emoce), a jak ho zastavit. Místo zvracení se učí bezpečnější způsoby, jak zvládnout emoční vlnu - dýchání, psaní, procházka, hovor.

Druhá úroveň je myšlení. Pacienti s bulimií často věří: „Jestli jsem ztloustl, jsem neúspěšný.“ „Když nejsem ten nejtenčí, nikdo mě nebudeme milovat.“ „Jestli nezvracím, zhubnu.“ KBT pomáhá tyto myšlenky rozložit, zkontrolovat jejich pravdivost a nahradit je realistickými. Například: „Jídlo neznamená hodnotu. Tělo neříká, jestli jsem hodný.“

Co dělá interpersonální psychoterapie?

Když se záchvaty přejídání neodpovídají jen na emoce, ale na vztahy, pomáhá interpersonální psychoterapie (IPT). Tato metoda se zaměřuje na problémy v lidských vztazích: ztráta blízké osoby, konflikty v rodině, nemožnost říct „ne“, pocit, že nikdo nechápe. U mnoha pacientů je bulimie způsobena tím, že se učili, že jejich potřeby nejsou důležité. Jídlo je jediná věc, kterou mohou ovládat.

IPT pomáhá naučit se komunikovat jinak. Jak říct, že se člověk cítí zraněný. Jak požádat o pomoc. Jak nastavit hranice. A jak přijmout, že někdy se lidé mýlí - a to je v pořádku. Tato terapie je zvláště důležitá pro prevenci relapsu. Podle dat z Wikiskripta.eu až 50 % pacientů zažije návrat příznaků po ukončení léčby. IPT je jednou z nejúčinnějších metod, jak tomu zabránit.

Když KBT nestačí: psychodynamická terapie

Někteří pacienti se v KBT „zasekají“. Neustále se vrací ke stejným záchvatům. V těchto případech pomáhá psychodynamická terapie. Tato metoda se pohybuje hlouběji - do dětství, do zranění, která se nezapomněla. Mnoho lidí s bulimií má v historii psychotraumatizaci, sexuální zneužití nebo zanedbávání. Jídlo a zvracení jsou způsob, jak zvládnout tyto vzpomínky bez toho, aby je museli prožít znovu.

Psychodynamická terapie není rychlá. Trvá měsíce nebo roky. Ale vede k hlubokému pochopení: „Toto jídlo mi dává pocit, že jsem bezpečná.“ „Když zvracím, cítím, že mám kontrolu.“ „Můj otec mě nikdy nechápal - a proto jsem se musela naučit ovládat něco, co bylo v mých rukách.“ Tento typ terapie je vhodný i pro ty, kdo mají současně osobnostní poruchy - například hranicovou nebo náklonnost k sebepoškozování.

Co se děje v praxi v České republice?

Ve většině případů se léčba provádí ambulantně. Ale pokud je pacient v extrémně špatném zdravotním stavu - těžká dehydratace, nízký krevní tlak, poruchy srdečního rytmu, nebezpečí sebevraždy - je nutná hospitalizace nebo denní stacionář. Psychiatrická klinika FN Brno je jediné místo v ČR, kde je možné získat kompletní péči: psychoterapie, režimová terapie, ergoterapie, fyzioterapie a hlavně - realimentace.

Realimentace je klíč. Pokud tělo má vážný nedostatek živin, nemůže se zaměřit na psychologickou léčbu. Je třeba nejprve stabilizovat váhu, obnovit elektrolyty, zvýšit hladinu bílkovin a tuků. To se dělá pod dohledem internistů a dietologů. Kromě toho se vyšetřuje EKG, ultrazvuk srdce, kostní denzitometrie a laboratorní testy. Tyto vyšetření nejsou jen formální - ukazují, jak vážně je tělo poškozeno.

Co dělat, když se pacient nechce léčit?

Největší překážkou je odmítnutí. Mnoho lidí s bulimií nevnímá svou poruchu jako nemoc. Myslí si: „Jsem jen silná, zvládám to.“ Nebo: „Nikdo to nevidí, tak proč to měnit?“ V akutní fázi je spolupráce mizivá. To je jedna z nejtěžších výzev pro terapeuty.

Řešení? Zapojit rodinu. U dětí a mladistvých je rodinná terapie nezbytná. U dospělých se doporučuje zapojit blízké osoby - partnera, rodiče, příbuzné. Ne proto, aby kritizovali, ale aby podporovali. Informace jsou klíč. Pokud rodina ví, že bulimie není „hloupé chování“, ale nemoc, může se stát spojencem, ne nepřítelem. NZIP zdůrazňuje, že motivace k léčbě se často vytváří právě prostřednictvím blízkých.

Nové přístupy: ACT terapie a svépomocné skupiny

Na přelomu let se do české praxe začínají zapojovat i nové metody, jako je ACT terapie (Acceptance and Commitment Therapy). Místo toho, aby se snažil změnit myšlenky, se pacient učí je přijmout - „Ano, mám myšlenku, že jsem tucet, ale to neznamená, že jsem tucet.“ Zároveň se zaměřuje na to, co je pro něj důležité: rodina, práce, kreativita. A pak se snaží žít podle těchto hodnot, i když se cítí špatně.

V některých městech fungují i svépomocné skupiny. Tam se lidé setkávají, sdílejí zkušenosti, neříkají si „musíš to zvládnout“, ale „jsem tady, ty nejsi sám“. To je silná podpora. Není to náhrada za terapii, ale doplněk. Mnoho lidí říká, že právě v těchto skupinách poprvé pocítili, že nejsou „špatní“.

Je uzdravení možné?

Ano. A není to otázka štěstí. Je to otázka správné pomoci. Podle AdiCare.cz a klinických zkušeností z FN Brno je šance na trvalé uzdravení po intenzivní psychoterapii poměrně vysoká. Většina pacientů se naučí jíst normálně. Ztratí potřebu zvracet. Obnoví vztah k tělu. Získají zpět život.

Není to rychlé. Není to snadné. Ale je to možné. A každý, kdo se rozhodne začít, už udělal nejtěžší krok - přiznal, že potřebuje pomoc. A to je více než polovina cesty.

Co dělat, když se domníváš, že máš bulimii?

Nech si poradit. Nečekáj na „když to bude horší“. Čím dříve začneš léčbu, tím větší máš šanci na úspěch. Kontaktuj psychiatra nebo psychologa, který má zkušenosti s poruchami příjmu potravy. V ČR je to většinou možné jen v několika specializovaných centrech - nejvýznamnějším je Psychiatrická klinika FN Brno.

Neříkej si: „To jsem jen trochu přejídal.“ To není „trochu“. To je nemoc. A nemoc se léčí. Ne ignoruje. Nezakrývá. Nezakládá na vůli.

Tělo ti posílá signály. Tvoje mysl ti říká, že jsi špatná. Ale to není pravda. Jsi člověk, který trpí. A to, co potřebuješ, není kritika. Je to porozumění. A pomoc.