Stále více rodičů v Česku si uvědomuje, že dítě potřebuje psychologa. Ale když to řeknete dítěti, může to vyvolat strach, nejistotu nebo dokonce odpor. Nejde o to, že by psycholog byl nějaký strašák. Ale o to, jak to dítěti řeknete. Psycholog není lékař, který dělá injekce. Není to někdo, kdo vás „zkontroluje“ nebo „ohodnotí“. Je to někdo, kdo pomůže dítěti pochopit, co se v něm děje - a jak se cítit lépe.

Co dítě už ví - a proč to důležité je

Děti jsou mnohem citlivější, než si většina dospělých myslí. Ví, kdy je něco špatně. Ví, kdy se rodiče nervují. Ví, kdy je doma napětí. Ví, kdy se už nechce jít do školy. Ví, kdy je něco, co neumí vysvětlit. A když rodiči řeknou: „Jdeme na psychologa, protože nevíme, co s tebou dělat“, dítě to slyší jako: „Jsem špatný.“

Naopak, když řeknete: „Všimli jsme si, že ti někdy není dobře. A chceme ti pomoci, abys se cítil lépe. Proto půjdeme s někým, kdo se s dětmi baví a pomáhá jim pochopit, co se v nich děje.“ - dítě to slyší jako: „Máme společný problém. A my ho vyřešíme.“

Podle odborníků z Masarykovy univerzity je klíčové, abyste s dítětem mluvili o tom, co chcete dosáhnout, ne o tom, co je špatně. Místo „Máš problémy ve škole, tak jdeme na psychologa“ řekněte: „Chceme zjistit, co by ti mohlo pomoci, aby ti škola byla příjemnější.“

Kdo je psycholog - a kdo ne

Nejčastější chyba? Rodiče říkají: „Jdeme na doktorku.“ A dítě si představí bílý kabát, stetoskop a injekci. Psycholog není lékař. Není to někdo, kdo měří tlak nebo dává léky. Psycholog je někdo, kdo poslouchá. Kdo se baví o tom, co dítě miluje, co ho děsí, kdo je jeho kamarádi, jak se cítí ve škole, co ho trápí. Většinou se to odehrává v místnosti s hračkami, knížkami nebo kresbami. Ne s nějakým „vyšetřovacím strojem“.

Podle organizace Šance Dětem je psycholog někdo, kdo se věnuje tomu, jak dítě vnímá svět - a jak svět ovlivňuje dítě. To znamená: vztahy v rodině, přátelé, škola, účinky stresu, sebevědomí. Psycholog neřeší, zda má dítě nějakou chorobu. Řeší, proč se dítě cítí ztraceně, zlobné, smutné nebo osamělé.

Psychiatr je jiný. Ten je lékař. Může předepisovat léky. Ale většina dětí, které jdou na psychologa, nikdy psychiatra potřebovat nebudou. První krok je vždy psycholog - a to je důležité vědět, abyste dítěti vysvětlili, co ho čeká.

Co se stane při první návštěvě?

První návštěva není „vyšetření“. Je to představení. Většinou se začne tím, že psycholog promluví s rodiči - bez dítěte. Tam se dozví, co vás znepokojuje, jak se dítě chová doma, ve škole, jaké jsou jeho zájmy. Pak přijde dítě. A teď se začne to nejdůležitější: hovor.

Psycholog se neptá: „Proč jsi tak zlý?“ Neptá se: „Máš problémy?“ Ptá se: „Co ti nejvíc líbí ve škole?“ „Kdo je tvůj nejlepší kamarád?“ „Co tě děsí nejvíc?“ „Kdy jsi naposledy usmíval?“

Ty otázky nejsou test. Nejsou zkouška. Jsou cesta, jak dítěti říct: „Tvoje city jsou důležité. Tvoje slova mají váhu. A já tě slyším.“

Podle Vlídná slova je první návštěva často klíčová. Pokud dítě začne cítit, že to není „kontrola“, ale „místo, kde se může klidně vyjádřit“, většinou se během pár týdnů přizpůsobí. Některé děti se hned zamilují do psychologa. Jiné potřebují tři návštěvy, než začnou mluvit. To je normální.

Co říct, když dítě má strach?

Strach je přirozený. Když někdo nový přijde, když něco není známé, když se něco změní - děti se zdráhají. To neznamená, že je to špatné. Znamená to, že potřebujete víc jasnosti.

Nechte dítě vědět:

• „Nejde o to, že jsi špatný. Jde o to, že se něco mění - a chceme, aby to bylo lepší.“
• „Psycholog neřekne rodičům, co řekneš. Většinou ne. Jenom když bys mohl někomu ublížit - ale to se stává velmi zřídka.“
• „Můžeš mu říct cokoli. I když to zní hloupě. I když to zní smutně. I když to zní zlobně. On to neosudí.“
• „Nemusíš nic říkat. Můžeš jen sedět. Můžeš kreslit. Můžeš hrát. On bude jen sedět vedle tebe.“

Nikdy neříkejte: „Jestli nebudeš poslouchat, půjdeme na psychologa.“ To je jako říct: „Psycholog je trest.“ A trest se nechce vybrat. A tohle je cesta k tomu, aby se dítě v budoucnu bálo jakéhokoli psychologa.

Co dělat, když dítě chce psychologa samo?

Ne všechny návštěvy začínají rodiči. Někdy to řekne dítě samo. „Maminko, potřebuju někoho, kdo mi poslouchá.“

Podle Jany Zapletalové z Asociace školní psychologie může dítě, které má 15 let a více, jít na psychologa bez vědomí rodičů. Ale do 15 let je potřeba souhlas rodičů - i když to dítě samo žádá.

Co dělat, když dítě řekne: „Chci jít na psychologa, ale ty se bojíš?“

První krok: Poďte spolu. Nechte dítě vybrat psychologa. Podívejte se na webové stránky. Zavolejte. Zjistěte, co se tam děje. Přijďte na první návštěvu spolu. Nechte dítě vědět: „Já tě podporuji. A i když to pro mě není jednoduché, já jsem tady.“

Nezatlačujte. Nezakazujte. Neříkejte: „To je něco, co dělají jen šílení.“ Děti, které cítí podporu, nejen kritiku, se v terapii lépe zotavují. A často i rodiče se naučí víc než dítě.

Co si připravit před návštěvou

Než půjdete na první návštěvu:

• Přemýšlejte o tom, co vás znepokojuje. Napište si to. Ne větší věty. Jen krátké věty: „Nechce jít do školy.“ „Často se zlobí.“ „Nemá kamarády.“
• Přemýšlejte o tom, co dítě miluje. Jaké hračky? Jaké knihy? Jaké hry? Kdo je jeho oblíbený přítel? Psycholog to bude chtít vědět. A to vám pomůže dítěti ukázat, že vás zajímá, kdo je - ne jen to, co je špatné.
• Připravte dítě na to, že se psycholog bude ptát i na věci, které se mu nechce říkat. Například: „Co se děje doma?“ „Kdo tě nejvíc trápí?“ „Co ti dělá největší strach?“
• Nechte dítě vědět, že nemusí všechno říkat. „Můžeš říct, co chceš. A můžeš říct, že nechceš odpovědět.“

Nezapomeňte: Pokud dítě dnešní den má horečku, je unavené nebo je smutné - zavolejte a řekněte to psychologovi. To je normální. To neznamená, že jste „zbláznení“. To znamená, že jste opatrní rodiče.

Proč je to důležité - a proč nečekat

Nejčastější chyba? Čekat. Čekat, až se to „vyřeší samo“. Čekat, až dítě „přijde na to“. Ale děti nejsou malí dospělí. Nemají slova. Nemají zkušenosti. Nemají schopnost říct: „Mám problém s tím, že mě nikdo nechápe.“

Psycholog pro děti není „poslední možnost“. Je to „první krok“. Stejně jako když dítě má zlomenou ruku - nečekáte, až to přežije. Jdete k lékaři. Stejně tak - když dítě má „zraněnou duši“, jde na psychologa.

Podle Masarykovy univerzity je nejlepší doba, kdy začít - právě teď. Když si všimnete, že se dítě změnilo. Když se víc nechce vysmívat. Když se víc nechce bavit. Když se víc nechce hrat. Když se víc nechce dívat do očí.

Tyto znaky neznamenají, že dítě je „choré“. Znamenají, že potřebuje někoho, kdo ho pochopí. A psycholog je ten, kdo to umí.

Co dělat, když jste si nejistí?

Když nevíte, jestli to dítě potřebuje - zavolejte. Bez závazku. Bez platby. Bez papírů. Většina psychologů pro děti nabízí bezplatný první kontakt. Můžete jít s dítětem. Nebo jen vy. Můžete jen položit otázku: „Myslíte, že by našemu dítěti mohlo pomoci promluvit si s někým?“

Neexistuje „špatný důvod“ pro návštěvu psychologa. Neexistuje „příliš pozdě“. A neexistuje „příliš malý“ věk. Děti od tří let mohou mít své problémy. A ony je cítí.

Nejlepší věc, kterou můžete děti dát? To, že se můžou cítit bezpečně - i když je něco špatně. A psycholog je nástroj, který to umožňuje. Ne trest. Ne kritika. Ne kontrola. Ale podpora.