Stojíte před těžkou chvílí - něco se rozbilo. Možná jste přišli o blízkého, ztratili práci, došlo k rozvodu, nebo vás přehlušily emoce, které jste nikdy dříve nezažili. V tu chvíli jste našli cestu k krizové intervenci. A teď se ptáte: Co dál? Je to konec? Nebo je to jen začátek něčeho většího?

Krizová intervence není léčba. Je to záchranný pás. Dvě sezení, každé 50 minut, zaměřené na to, aby vás nechala stát na nohách. Odborník vám pomůže přežít tento den, tento týden. Zjednoduší to, co je příliš složité. Umožní vám dýchat. Znovu si vzpomenout, že jste stále živí. A že nejste sami.

Ale po těch dvou sezeních se často objeví tichá otázka: Proč se mi stále stejně špatně dýchá? Proč se mi stále stejně ztrácí spánek? Proč se mi v hlavě točí stejné myšlenky?

Tady začíná ten pravý přechod.

Co krizová intervence dělá - a co ne

Krizová intervence je jako hasič, který přijede na požár. Neřeší, proč se dům zapálil. Neřeší, jestli byl v něm špatný kabel, nebo někdo zapomněl svíčku. Jde jen o to, aby ho uhasil. A aby nikdo nezemřel.

Ve světě duševního zdraví to znamená: stabilizace. Rychlá orientace. Zastavení závratě. Získání základního pocitu bezpečí. Pokud jste v krizi, vaše mysl je přetížená. Emoce vás pohltily. Ztratili jste nadhled. Krizový odborník vám pomůže najít první pevný bod - třeba jen to, že jste v pořádku, že se vám stále něco daří, že máte někoho, kdo vás slyší.

Není to psychoterapie. Nebudete procházet dětstvím. Nebudete analyzovat vzorce, které vás pohánějí od let. Nebudete učit se, jak se vyhnout opakování. Krizová intervence vám dá jen to, co potřebujete teď: klid, smysl, směr.

A to je důvod, proč po ní mnozí cítí, že ještě nejsou na konci. Protože ten požár byl jen povrch. Hluboko uvnitř ještě hoří.

Kdy je čas přejít do psychoterapie?

Není tu žádný kalendář. Neexistuje pravidlo: „Po dvou týdnech musíte jít na terapii.“

Je to jednodušší. Ptáte se sami sebe:

• Stále se mi nechce vstávat ráno?
• Stále se mi v hlavě točí ta samá myšlenka - „Nemám to zvládnuté“?
• Už se mi nechce hovorit s přáteli, nebo se bojím, že se mi to zase zhorší?
• Spím příliš nebo vůbec ne? Jím příliš nebo vůbec ne?
• Je mi špatně, když se na mě někdo podívá - a já nevím, proč?

Je to jako po autonehodě. Přijel hasič, zkontroloval, že jste živý, připravil vás na záchrannou jednotku. A teď jste v nemocnici. A říkáte si: „Zatím jsem v pořádku.“ Ale bolest v zádech nezmizela. A když se snažíte jít, cítíte, že něco není v pořádku. Pak přijde lékař a říká: „Potřebujete rentgen. A možná fyzioterapii.“

Psychoterapie je ta fyzioterapie. Neřeší akutní zranění. Řeší, proč se to stalo. Jak se to může opakovat. Jak se naučit pohybovat se jinak.

Nečekáte, až vás to „všechno přežene“. Čekáte, až se vám stane jasné: Chci, aby to bylo jinak.

Co se děje při přechodu?

Nejde o to, že se někdo „předává“ klienta jako balík. To by bylo nečestné. Je to spíš o tom, že někdo vás vede k dalšímu kroku - s vámi, ne za vámi.

Když jste na krizové intervenci, může vám odborník říct: „Máme tady několik terapeutů, kteří se zabývají tím, co vás trápí. Mohu vám dát jejich kontakty?“ Nebo: „Zajímáte se o něco, co se děje hluboko uvnitř. To je práce, kterou dělá psychoterapeut. Chcete, abych vám pomohl najít někoho, kdo by vás mohl vést dál?“

Ten přechod není předávání. Je to přesun na jinou plochu. Jako když z lékárny přijdete k fyzioterapeutovi. Oba vás chtějí vyléčit. Jen jinými prostředky.

Ve většině případů se odborník, který vás v krizi podpořil, může stát i vaším prvním kontaktem k terapeutovi. V některých centrech, jako je Krizové centrum RIAPS v Praze, pracují lidé, kteří znají i terapeuty, kteří pracují s podobnými problémy. Můžete se tedy dostat k někomu, kdo rozumí tomu, co jste prožili - a co teď potřebujete.

Co hledat u psychoterapeuta?

Ne každý terapeut je pro každého. To je důležité. Nejde jen o titul. Jde o to, jestli se vám s ním dobře hovoří.

Při první schůzce se ptáte:

• Co vás motivuje dělat práci, kterou děláte?
• Co se stane, když se mi bude špatně?
• Jak často budeme scházet?
• Co se stane, když se necítím připravený pokračovat?

Neříkejte: „Měl bych se cítit dobře.“ Říkejte: „Měl bych se cítit bezpečně.“

Psychoterapie není o tom, aby vás někdo „napravil“. Je to o tom, aby vás někdo viděl. A když se vám zdá, že vás nevidí, nebo vás nějak zatlačuje, nebo vás přesvědčuje, že „to není tak špatné“, je to signál. Můžete jít jinam. Vždycky.

Nejde o to, že jste „slabý“, když nejste spokojený. Jde o to, že jste člověk, který potřebuje správného průvodce.

Co dělat, když je kapacita omezená?

Je pravda: mnozí terapeuti mají plné termíny. Někdo čeká tři měsíce. To zní jako zklamání. Ale není to konec.

Co můžete dělat, když nejste hned schopni začít?

• Pište denní záznamy. Co vás dnes trápilo? Co vás uklidnilo? Co jste cítili? Stačí pár vět. To vám pomůže získat jasnější představu, co potřebujete řešit.
• Hledejte skupinové podpory. V Praze, Brně, Ostravě i jinde fungují skupiny pro lidi s podobnými zkušenostmi - ztráta, úzkost, depresivní stavy. Někdy je to jen jedna schůzka měsíčně. Ale je to kontakt. Je to „já nejsem sám“.
• Používejte telefonní linky. Některé organizace, jako RIAPS, mají i přímé linky pro krizovou podporu, i když nejste v krizi. Můžete zavolat a říct: „Mám problém, ale nevím, kde začít.“ Někdo vás poslechne.
• Udržujte kontakt s krizovým odborníkem. Pokud vás někdo podpořil, nezavírejte dveře. Napište mu: „Děkuji. Myslím, že bych potřeboval pokračovat. Ještě jste měl nějaké kontakty?“

Nečekáte, až se všechno „vyřeší samo“. Čekáte, až se najde místo, kde budete moci být sami - a přitom neosamělí.

Co když jde o vztah?

Když krize přišla z důvodu vztahu - rozchod, násilí, nevěra, neustálé hádky - pak se otázka neřeší jen jednoho člověka.

Je tu možnost: párová terapie.

Není to „terapie pro dva“. Je to terapie, která začíná hned s oběma stranami. Víte, co se děje, když jde jedna osoba na terapii a druhá zůstává doma? Druhý se cítí vinen. Nebo vyděšený. Nebo se rozhodne, že „to není moje vina“. A vztah se zhoršuje.

Párová terapie je jiná. Tam se neřeší, kdo má pravdu. Tam se hledá, jak se oběma lidem daří spolu. Jak se můžou znovu slyšet. Jak se můžou zase důvěřovat - nebo se s klidem rozloučit.

Neříkejte: „Nejsem připravený.“ Říkejte: „Chci vědět, co se děje.“

Kde hledat podporu?

Neexistuje jediné správné místo. Ale existují místa, která fungují.

• Krizové centrum RIAPS v Praze (Chelčického 39) je jedním z nejznámějších. Poskytují krizovou pomoc a mají seznam terapeutů, kteří pracují s lidmi po krizi. Telefon: +420 222 586 768, email: [email protected].
• Centrum Spolu v terapii nabízí krizovou intervenci a přechod do dlouhodobé terapie. Mají jasný přístup: „Nechceme, aby někdo zůstal v krizi.“
• Psychologické centra ve městech - například v Brně, Ostravě, Plzni - často mají seznam terapeutů, kteří pracují s krizovými klienty.
• Telefonní linky jako 116 123 (Linka života) jsou zdarma, 24/7, a můžete tam zavolat i jen proto, že se vám nechce dýchat.

Není třeba mít „dokonalý plán“. Stačí první krok. Zavolat. Napsat. Přijít.

Co dělat, když se bojíte?

Největší strach není ten, že terapie „nebude fungovat“. Je to ten, že se vám to všechno rozpadne.

Bojíte se, že když začnete mluvit, všechno se rozbije. Až to bude mít smysl, budete muset změnit všechno. Práci. Vztahy. Sebe.

To je pravda. Terapie mění věci. Ale ne vás. Mění to, jak vidíte věci. A jak se k nim chováte.

Nikdo vás nepřinutí mluvit. Nikdo vás nepřinutí měnit. Když se necítíte připravený, řeknete to. A odborník to pochopí. A bude to čekat. Až budete připravení.

Terapie není závazek. Je to možnost. A možnost máte právo mít.