U poruch osobnosti se často říká, že jsou „trvalé“ nebo „těžko léčitelné“. Ale to není pravda. Mnoho lidí s borderline poruchou osobnosti, narcisistickou poruchou nebo avoidantní poruchou dosahuje významné změny - pokud víme, co měřit a jak to sledovat. Otázka není, jestli se něco mění, ale jak to vidíme. A to je přesně ten bod, kde většina terapií selhává: nevíme, co hledat.

Proč standardní otázky „Jak se cítíte?“ nestačí

Když terapeut zeptá: „Jak se dnes máte?“, odpověď „dobře“ neříká nic. Pro člověka s poruchou osobnosti může „dobře“ znamenat, že se nepokusil o sebevraždu, nebo že se nezlobil na přítele celý den. To je jako říct, že auto jede, když jen nezhaslo světlo. Potřebujete konkrétní data, ne pocity.

U poruch osobnosti se změny nestanou v jednom týdnu. Měří se v měsících a letech. A pokud je vaše hodnocení jen na základě „pocitů“, můžete si myslít, že se nic nezměnilo - i když se změnilo všechno.

Co se skutečně mění u lidí s poruchou osobnosti

Největší změny nejsou v tom, že člověk přestal být „náročný“. Jsou v tom, že přestal být ztracený. A to se projevuje v pěti konkrétních oblastech:

1. Frekvence krizových epizod - kolikrát za měsíc došlo k sebeubližování, agresivním výbuchům, nebo náhlému odchodu z vztahu?
2. Trvání afektivní labilita - jak dlouho trvá, než se náladový výbuch změní v klid? U některých lidí to bylo 3 hodiny - teď je to 3 dny.
3. Kvalita vztahů - kolik lidí v životě už nechce mít s člověkem nic společného? Kolik jich začalo vracet zprávy, volat, navštěvovat?
4. Schopnost vydržet nepohodlí - dokáže člověk přečkat 10 minut mlčení od partnera, aniž by mu poslal 15 zpráv nebo se rozzlobil?
5. Sebehodnocení - ne jako školní hodnocení, ale jako realistický pohled na sebe: „Jsem někdo, kdo může dělat chyby, ale nejsem chyba.“

Tyto ukazatele nejsou jen teorie. Jsou založeny na klinických nástrojích jako je ZAN-PD Zaninovich Borderline Personality Disorder Scale, DAPP-BQ Dimensional Assessment of Personality Pathology - Basic Questionnaire, nebo CGI Clinical Global Impression scale. Tyto nástroje se používají v klinických studiích a v praxi terapeutů, kteří pracují s poruchami osobnosti dlouhodobě.

Praktický návod: Jak začít měřit změny

Nemusíte mít titul psychologa, abyste začali sledovat změny. Stačí jednoduchý systém. Tady je, jak ho vytvořit:

1. Vyberte 3 klíčové chování - například: sebeubližování, odcházení z vztahů, náhlé zlobení.
2. Stanovte časový rámec - sledujte každý den po dobu 30 dní. Použijte papír nebo jednoduchou aplikaci.
3. Počítejte frekvenci - kolikrát se dané chování stalo? Napište číslo. Ne „bylo to špatné“ - napište „3x“.
4. Uložte kontext - co se před tím stalo? Kdo byl přítomen? Co jste cítili?
5. Porovnejte po 30 dnech - kolikrát se chování opakovalo? Je to více nebo méně než předtím?

Tento systém je jednoduchý, ale mocný. V klinické praxi se lidé s borderline poruchou, kteří začali takto sledovat své epizody, snížili počet sebevražedných pokusů o 60 % během šesti měsíců. Ne proto, že se „všechno vyřešilo“. Ale proto, že viděli, že se něco mění - a to je to, co je potřeba k tomu, aby se člověk nevzdal.

Co se nezměnilo - a proč to důležité je

Některé věci se nezmění. A to je v pořádku. Člověk s poruchou osobnosti nemusí být „normální“. Ale může být stabilní.

Nejde o to, aby člověk přestal být citlivý. Jde o to, aby nezničil všechny vztahy kvůli své citlivosti. Nejde o to, aby přestal být náročný. Jde o to, aby se naučil říct: „Potřebuji podporu“ místo „Všichni mě opouštíte“.

První změna, kterou všichni terapeuti vidí, je změna jazyka. Když člověk přestane říkat „Jsem špatný“ a začne říkat „Tento způsob chování mi nevyhovuje“, je to první známka, že se vnitřní příběh mění. A to je důležitější než jakýkoliv test.

Co dělat, když se změny nezdají být vidět

Někdy se změny nejeví. Zvláště když je terapie dlouhodobá. Ale to neznamená, že nic nepostupuje.

Pokud se nevidí žádný pokrok, zkontrolujte tyto tři věci:

• Stále měříte stejné věci? Pokud sledujete jen „celkový pocit“, nevidíte změny. Přepněte se na konkrétní chování.
• Máte přesný základ? Pokud jste začali měřit, když jste byli v nejhorší fázi, pak i malá změna je velký pokrok. Pokud jste začali v „průměru“, pak se může zdát, že nic nepostupuje - ale to může být jen proto, že jste se ještě nezhlubokali.
• Je terapeut schopen přiznat pokrok? Někteří terapeuti se bojí chválit, protože se bojí, že člověk „ztratí motivaci“. To je omyl. Lidé s poruchou osobnosti potřebují vidět, že něco funguje - jinak se vzdají.

Co neříkají odborníci, ale víte, když to vidíte

Ve vědě se říká, že poruchy osobnosti se „nemění“. Ale v praxi se mění - a to často rychleji, než se očekává.

U lidí s narcisistickou poruchou se změna projevuje tím, že přestanou přerušovat ostatní v rozhovoru. U lidí s avoidantní poruchou se změna projevuje tím, že začnou odpovídat na zprávy. U lidí s borderline poruchou se změna projevuje tím, že přestanou volat 3x za hodinu jen proto, že partner neodpověděl okamžitě.

To nejsou velké změny. Ale jsou to změny, které zachraňují životy. A které zachraňují vztahy.

Co je další krok?

Než začnete měřit, vězte jedno: pokrok u poruch osobnosti není lineární. Je to jako jít po schodech - někdy se zdá, že se vracíte zpět. Ale když se podíváte zpátky za 6 měsíců, uvidíte, že jste výrazně výš.

Nejdůležitější je začít. Nečekat na „ideální čas“. Nečekat na „úplné pochopení“. Začněte dnes. Vyberte jedno chování. Začněte ho počítat. A nechte si čas. Pokrok není udělán za týden. Je udělán každý den - když si někdo řekne: „Dnes jsem to neudělal.“

Chcete-li vidět změnu, musíte přestat hledat „zázrak“. Musíte začít hledat malé kroky. A ty kroky - pokud je počítáte - se nakonec sečtou do života, který už nevyžaduje záchranu. Jen klid, stabilitu a přítomnost.