Deprese není jen smutek. Je to stav, kdy se člověk cítí osamělý, i když je kolem něj lidí. Když každý vztah připadá jako zátěž, a když se zdá, že nic, co řeknete nebo uděláte, nikoho neovlivní. Většina lidí, kteří procházejí touto fází, se snaží všechno napravit sám - přesně to ale dělá věc ještě horší. IPT (interpersonální terapie) nabízí jiný přístup: místo aby se zaměřovala na to, co jste udělali v dětství, řeší to, co se děje právě teď - ve vašich vztazích.

Co je IPT a proč funguje?

Interpersonální terapie je strukturovaná, časově omezená metoda, která se vyvinula v 70. letech 20. století v USA. Jejími tvůrci byli lékař Gerald Klerman a psycholožka Myrna Weissman. Jejich hlavní myšlenka byla jednoduchá: depresi nezpůsobuje vaše „špatná osobnost“, ale problémy ve vašich vztazích. A když tyto problémy vyřešíte, deprese se začne uvolňovat.

IPT není teorie. Je to jasný plán. Během 12 až 16 týdnů, s týdenními sezeními, pracujete s terapeutem na konkrétní oblasti, které vás deprese drží. Není to o tom, jak jste se cítili v 5 letech. Je to o tom, proč se cítíte osaměle teď, když se vaše partnerka nechce bavit, nebo proč se po narození dítěte necítíte jako matka, ale jako stroj, který jen funguje.

Čtyři oblasti, které IPT řeší

IPT se nezaměřuje na všechno najednou. Má jasný rámec - čtyři konkrétní problémy, které nejčastěji předcházejí nebo udržují depresi:

1. Komplikované oplakávání - když jste nezvládli smrt blízké osoby a stále se cítíte jako „zastavení“ v čase. Někdo zemřel, ale vy jste zůstali tam, kde jste byli ten den, kdy to přišlo.
2. Roleové spory - konflikty, které neustále opakujete. Například s partnerem o tom, kdo dělá domácí práce, nebo s rodiči, kteří se stále snaží rozhodovat za vás. Tyto konflikty nejsou jen o věcech - jsou o tom, kdo má moc, kdo je „správný“ a kdo se cítí neviditelný.
3. Roleové přechody - když se vaše životní role změní a vy se s ní neumíte smířit. Narození dítěte, odchod do důchodu, přestěhování, změna práce - všechny tyto změny mohou zničit vaše pocity identity. „Jsem už ne ta žena, kterou jsem kdysi byla.“
4. Interpersonální nedostatky - když nemáte dostatek vztahů, které vás podporují. Nebo když máte spoustu kontaktů, ale žádný, kde byste se mohli opravdu otevřít. Tady se deprese rodí z pocitu, že nikdo vás „nevidí“.

Terapeut vám pomůže zjistit, která z těchto oblastí vás nejvíc zatěžuje. A pak společně vymyslíte, jak to změnit - ne tím, že se budete snažit být „lepší“, ale tím, že se naučíte jinak komunikovat, žádat o pomoc nebo přijmout změnu.

Co se děje na sezení?

První tři sezení jsou jako „mapování“. Terapeut se vás ptá: Kdo je pro vás důležitý? Kdo vás zatěžuje? Kdy jste se naposledy cítili podporovaný? Vytvoříte si seznam vztahů - ne jen rodina a přátelé, ale i kolegyně, lékaře, dokonce i někoho, koho jste neviděli půl roku, ale kdo vám stále vadí.

Potom přichází střední fáze - 8 až 10 sezení. Tady se nejedná o to, abyste se „povídali“ o svých emocích. Tady se učíte, jak tyto emoce použít. Například: když se cítíte zlobný na partnera, neříkáte „Jsem zlý“. Místo toho se ptáte: „Co mi ten zlobivý pocit říká o tom, co potřebuji?“ Možná potřebujete být slyšený. Možná potřebujete, aby vás někdo požádal o pomoc, nebo vás jen objal.

Terapeut vám neříká, co máte dělat. Ale pomáhá vám přemýšlet: „Co by se stalo, kdybys to řekl jinak?“ „Co by se stalo, kdybys nečekal, že ti někdo přijde s řešením?“

Poslední tři sezení jsou o ukončení. Nejde o to, že se terapie „končí“. Jde o to, že se učíte, že jste už schopní pokračovat sami. Připomínáte si, co jste se naučili. A co vás to naučilo o sobě.

Co říkají výsledky?

IPT není jen teorie. Je to metoda, která má důkazy.

Metaanalýza z roku 2011, která zahrnovala téměř 4 400 lidí, ukázala, že IPT je stejně účinná jako kognitivní behaviorální terapie - a o něco účinnější než placebo. A když se IPT kombinuje s léky, předchází to relapsům. V jedné studii bylo u 60 % pacientů, kteří IPT dokončili, deprese výrazně zmírněna. Přibližně 20 % lidí terapii předčasně opustí - což je stejně jako u jiných forem psychoterapie.

Veřejné zdravotnické systémy po celém světě ji uznávají. WHO ji doporučuje i pro komunitní pracoviště v zemích s nízkými příjmy. V Česku ji zahrnula Česká psychoterapeutická společnost v roce 2020 jako jednu z tří primárních metod léčby deprese - vedle KBT a psychodynamické terapie.

Proč není IPT všude?

Na papíře je IPT perfektní. Ve skutečnosti ji máte těžké najít.

Problém není v její účinnosti. Problém je v tom, že terapeuti ji neumí. V Česku není IPT součástí standardního vzdělávání psychoterapeutů. Musíte absolvovat zvláštní školení - 20 až 30 hodin - a to ne každý dělá. Podle dat z roku 2022 pouze 12 % registrovaných psychoterapeutů v Česku používá IPT jako hlavní metodu.

Je to jako kdybyste hledali lékaře, který umí léčit diabet, ale všechny lékaře v městě se učili jen o chřipce. V Praze, Brně nebo Ostravě ji najdete - na IKEM, na některých klinikách. Ale venku v obcích? Skoro nikde.

Na druhou stranu - skupinová IPT funguje stejně dobře jako individuální, a to i u lehčích forem deprese. WHO vydala manuál pro 8-týdenní skupinovou formu, která byla testována u téměř 3 000 lidí po celém světě. Výsledek: 65 % účastníků dosáhlo remise.

Je IPT pro vás?

IPT není pro každého. Ale je ideální pro ty, kteří:

• si myslí: „Moje deprese začala, když jsem ztratil práci / přestal jsem být partner / zemřel můj otec.“
• cítí, že jejich problémy jsou „vztahové“ - ne „v hlavě“.
• chtějí konkrétní nástroje, ne abstraktní analýzy.
• chtějí vědět, kdy se terapie skončí - a ne chtějí „věčnou“ terapii.

Není vhodná pro lidi s komplexními osobnostními poruchami, jako je hranicová porucha. Tam potřebujete terapii, která pracuje s hlubokými strukturami - a IPT to neřeší. Ale pro většinu lidí, kteří se cítí „ztracení ve vztazích“, je IPT přesně to, co potřebují.

Co vás čeká, pokud se rozhodnete začít?

Nejprve najdete terapeuta, který má certifikaci z IPT. V Česku to znamená, že musíte vyhledat někoho, kdo absolvoval školení od Mezinárodní společnosti pro interpersonální psychotherapii nebo z ní vychází. Můžete se zeptat na klinikách, které nabízejí psychoterapii - například IKEM, nebo na univerzitních klinikách.

Potom vám terapeut položí otázky, které vás možná překvapí:

• Kdo je pro vás nejdůležitější osoba v posledních 6 měsících?
• Kdy jste naposledy cítili, že někdo vás opravdu pochopil?
• Kdo vás v poslední době zklamal?

Nepředpokládá se, že budete mít všechny odpovědi. To je právě bod. IPT vás neptá: „Proč jsi tak špatný?“ Ptá se: „Co se děje? A jak to můžeme změnit?“

Mezi sezeními budete mít „domácí úkoly“ - ne písemky, ale pozorování. Například: „Pozoruj, jak reaguješ, když tě někdo přeruší.“ Nebo: „Zkus se zeptat na pomoc, i když ti to přijde nepřirozené.“

Nejde o to, abyste se „napravili“. Jde o to, abyste se naučili žít jinak - v kontextu lidí, kteří vás obklopují.

Co vás čeká po terapii?

Největší výsledek IPT není „zotavení“. Je to „přežití“. Naučíte se, že vaše emoce nejsou vámi, ale signály. Když se cítíte zanedbávaný, není to „vaše chyba“. Je to signál, že něco ve vašem vztahu nefunguje. A když to poznáte, můžete to změnit.

Nejčastější zpětná vazba od pacientů: „Nikdy jsem si neuvědomil, že můžu žádat o pomoc.“

Nebo: „Nechápu, proč jsem to všechno dřív předstíral.“

Nebo: „Už nejsem tak hrozně osamělý. Jen jsem se naučil, jak vytvořit spojení.“

IPT vám neříká, že všechno bude dobré. Říká vám: „Můžeš být víc. A to nejen kvůli sobě. Kvůli lidem, kteří tě mají rádi.“

Deprese není váš výsledek. Je to výsledek vašich vztahů. A když je změníte, změníte i sebe. IPT není o tom, jak se „napravit“. Je o tom, jak se znovu spojit - s ostatními, a sám se sebou.