Stojíte na kraji sezení, oči na terapeutovi, a nic vám nechce dojít. Řeknete si: ticho v terapii je jen mezera, chyba, selhání. Ale není. Ticho není chybou. Je to místo, kde se něco děje - a to něco je často důležitější než slova.
Většina lidí, kteří poprvé přijdou do terapie, si myslí, že ticho znamená, že terapeut neví, co říct. Nebo že oni sami nejsou dostatečně „dostatečně zranitelní“. Někteří se cítí trapně, jiní se začnou obávat, že se terapie nevyplatí. A pak přijde ta chvíle - 15, 30, 60 vteřin ticha. A v hlavě se točí: „Měl bych něco říct? Měl bych se zeptat? Měl bych se zase otevřít?“
Pravda je jednoduchá: ticho v terapii není chybou. Je to nástroj. A jako každý nástroj - pokud ho neumíte použít - může být nebezpečné. Ale pokud ho pochopíte, může se stát nejmocnějším krokem ve vašem procesu.
Proč ticho vůbec existuje?
Nejde o to, že by terapeut „neměl co říct“. Nejde ani o to, že byste měli být „lepší“ nebo „hlasitější“. Ticho je tam proto, že něco vás překonává. Něco, co slova zatím neumí zachytit.
Podle výzkumu z Karlovy univerzity 65 % terapeutů rozlišuje alespoň čtyři typy ticha. Nejčastější jsou:
- Ticho nejistoty - klient neví, co říct, bojí se, že to neřekne správně, nebo že to nebude dostatečně „hodné“.
- Plodné ticho - klient se ponořuje do svých pocity, vzpomínek, myšlenek. Je to jako vnitřní prohlížení, kdy se všechno zastaví, aby se něco mohlo narodit.
- Ticho jako symptom - někdy je ticho projevem hluboké deprese, únavy nebo odmítnutí. Pak není „plodné“, ale „zakázané“ - a potřebuje jiný přístup.
Když ticho přijde, nejde o to, aby ho „vyplnili“. Jde o to, aby ho „poznali“.
Co se děje v tichu?
Představte si, že jste v kuchyni, kde někdo právě zapnul výfuk. Všechno je hlučné. Pak ho vypnete. Najednou slyšíte: kapku vody na mísce, vzdálený hluk aut, vlastní dech. To je přesně to, co se děje v terapii, když přijde ticho.
Ve většině života necháváme svůj vnitřní hlas ztlumený. Social media, práce, rodina, povinnosti - všechno to říká: „Buď aktivní. Reaguj. Odpovídej.“ Ticho v terapii je první místo, kde vám nikdo neříká, co máte říct. A právě tam se začínáte znovu setkávat se sebou samým.
Prof. Jana Šťastná z Univerzity Karlovy říká: „Ticho je pro klienta příležitostí ke kontaktu se sebou samým, kterou by v běžném životě neměl.“
Pro některé je to osvobození. Jan P. z Prahy, který trpěl chronickou úzkostí, říká: „To ticho bylo jako pokoj, kde jsem konečně mohl být sám se sebou bez toho, abych musel něco říkat. Po letech komunikace přes social media bylo to ticho pro mě obrovské osvobození.“
Pro jiné je to strašidlo. Marie K. z Brna, která začala terapii kvůli úzkosti, říká: „Na začátku jsem si myslela, že terapeut prostě neví, co říct, a cítila jsem se trapně. Až po čtyřech měsících jsem pochopila, že to ticho mi dává prostor, abych konečně uslyšela svůj vnitřní hlas.“
Když ticho přetrvává - co dělat?
Ne všechno ticho je stejné. A ne všechno ticho je bezpečné.
Podle průzkumu 150 českých terapeutů (2022) trvá průměrné ticho v sezení 15-45 sekund. Ale pokud překročí 90 sekund, začíná být potenciálně nebezpečné - zvlášť pro ty, kdo mají traumata, úzkost nebo poruchy osobnosti.
Dr. Martin Vávra z FN Motol upozorňuje: „Nesprávně aplikované ticho může prohlubovat izolaci klienta.“
Tady je klíč: terapeut nemusí ticho vyplňovat. Ale musí ho poznat.
Nejčastější a nejúčinnější technika, kterou používá 89 % českých terapeutů, je otázka pro prohloubení. Ne: „Co se děje?“ Ale: „Vidím, že tu chvilku mlčíme. Mohu se zeptat, co se vám právě honí hlavou?“
Tato otázka není nátlak. Je to výzva k vnitřnímu zrcadlu. Neříká: „Řekni něco.“ Říká: „Jsi tady. A já jsem tady s tebou.“
Ještě lepší je „tiché sdílení“ - kdy terapeut jen zůstane v tichu, ale přidá mírný křepký pohled, nebo jen mírně přikývne. V Česku 68 % klientů preferuje tento typ přítomnosti - v USA je to jen 42 %. To ukazuje: ticho není univerzální. Je kulturní.
Co dělat, když se bojíte ticha?
Nejste jediný. 78 % klientů na začátku terapie ticho vnímá jako nepříjemné. 45 % ho považuje za „ztrátu času“.
Ale existují způsoby, jak se k němu přizpůsobit - bez toho, abyste se museli „přinutit“ mluvit.
- Před sezením si řekněte: „Ticho není selhání. Je to část procesu.“
- Při tichu se zaměřte na tělo: Co cítíte? Těžkost na hrudi? Tep v krku? Tepení v hlavě? To je vaše odpověď - i když neříkáte slova.
- Pokud ticho trvá déle než 90 sekund a začínáte se cítit ztraceně, řekněte to: „Mám pocit, že se něco děje, ale nevím, co. Mohli bychom to probrat?“
Podle studie z Institutu pro výzkum psychoterapie (2022) 85 % klientů, kteří překonali strach z ticha, říká, že klíčem bylo pochopení: „Ticho je pro mě - ne pro terapeuta.“
A 72 % z nich říká, že ticho začalo vnímat jako „dar času pro sebe“ až po 8-12 sezeních.
Co terapeut by měl říct na začátku?
Největší chyba? Neříct nic.
Podle výzkumu z roku 2021 pouze 43 % terapeutů na začátku terapie vysvětluje klientovi, co je ticho a proč ho používají. Ale u těch, kteří to udělali, byla spokojenost s terapií o 31 % vyšší.
Nejsou potřeba dlouhé vysvětlení. Stačí něco jako:
„Bude se stávat, že budeme mlčet. To není chyba. To je místo, kde se něco děje uvnitř vás. Já tam nebudu přerušovat - ale budu tam. A když budete chtít, můžeme o tom mluvit.“
Toto jednoduché slovo - „budu tam“ - je pro klienta větší bezpečí než desítky slov.
Ticho a online terapie - nový výzov
Online terapie přináší nový problém: technické zpoždění.
Ve videokonferenci se ticho často mění na „násilné ticho“. Klient řekne něco, terapeut se chystá odpovědět - a přijde 3 vteřiny zpoždění. Klient si myslí: „Terapeut mě ignoruje.“
Studie z Univerzity Palackého (2023) ukazuje, že 62 % klientů online terapie považuje technické zpoždění za „příčinu emocionálního odstupu“.
Terapeut v online prostředí potřebuje být ještě vědomější. Může říct: „Vidím, že se něco zpoždilo. To ticho je jen technika, ne já.“
Nebo jednoduše: „Zkusím to říct znovu.“
Ticho je největší dar, který terapie může dát
V dnešním světě, kde každý chce odpověď hned, ticho je revoluce.
Je to místo, kde se nemusíte přizpůsobovat. Kde nemusíte být silný. Kde nemusíte mít odpověď. Kde můžete být jen - a to je víc než dost.
Podle metaanalýzy 37 studií z Evropy ticho používané strategicky zvyšuje efektivitu terapie o 23 % u klientů s úzkostí. Ale u těch s poruchami osobnosti může být nebezpečné - pokud ho terapeut nezvládne správně.
Je to tedy nástroj. Ne magie. Ne zázrak. Ale pokud ho použijete s vědomím, může vám dát to, co nemůžete koupit, ani získat jinak: prostor, čas a sebe.
Co když nevíte, co říct?
Řekněte to. Nebo mlčte. Oba výběry jsou správné. A oba jsou vaše.
Proč se mi ticho v terapii zdá tak nepříjemné?
Ticho je nepříjemné, protože jste zvyklí, že komunikace musí být aktivní - že každá pauza znamená selhání. Ve světě social media, práce a rodinných povinností se nečeká, že budete mlčet. V terapii je ticho opakem toho - a to může vyvolávat strach. Ale to, co se zdá jako prázdné místo, je ve skutečnosti místo, kde se něco narodí.
Jak dlouho by mělo trvat ticho v terapii?
Průměrně 15-45 sekund. Pokud překročí 90 sekund, terapeut by měl proaktivně zasáhnout - ne proto, že ticho je špatné, ale proto, že příliš dlouhé ticho může vyvolat napětí, zvlášť u lidí s traumaty nebo úzkostí. Nejde o čas, ale o kvalitu - zda ticho pomáhá nebo znemožňuje proces.
Může ticho v terapii škodit?
Ano, pokud je použito nevhodně. Pokud terapeut neví, jak rozlišit typ ticha - například ticho z úzkosti proti tichu z deprese - může se stát, že klient pocítí opuštění. To je obzvláště nebezpečné u lidí, kteří mají zkušenost s emocionálním opuštěním. Správné ticho podporuje bezpečí, špatné ticho ho zničí.
Co mám dělat, když v terapii přijde ticho a já nevím, co říct?
Nic. Nechte si to. Nezkoušejte to vyplnit. Místo toho se zeptejte: „Co se děje uvnitř mě teď?“ Zkuste cítit, co se děje v těle - těžkost, tep, napětí. To je vaše odpověď. A pokud budete chtít, můžete to terapeutovi říct později. Nebo ho nechat, aby to pozoroval - a možná se zeptá: „Co se teď děje?“
Je ticho v terapii stejné jako ticho v běžné komunikaci?
Ne. V běžné komunikaci je ticho často považováno za neohrabanost, nechápání nebo odmítnutí. V terapii je ticho vědomě využíváno jako nástroj pro prohloubení. Je to jako klíč k vnitřnímu prostoru, který v běžném životě nemáte. Terapeut nečeká odpověď - čeká, že se něco narodí.
Jak terapeut ví, jestli je ticho plodné nebo nebezpečné?
Terapeut sleduje tělo, oční kontakt, dýchání, změny v náladě. Pokud klient při tichu zavře oči, pomalu dýchá, nebo se jen mírně nakloní dopředu - je to pravděpodobně plodné ticho. Pokud klient sevře ruce, vyhýbá se pohledu, nebo se začne zavírat - je to varování. Terapeut v těchto případech zasáhne - ne aby ticho zrušil, ale aby zajišťoval bezpečí.
Může ticho v terapii pomoci i s traumatem?
Ano - ale jen pokud je ticho pečlivě řízeno. U klientů s traumatem může ticho vyvolat pocity opuštění nebo strachu. Proto terapeut musí nejprve vytvořit bezpečný prostor. Poté může ticho pomoci klientovi pomalu přistupovat k zatlačeným pocitym - ne náhle, ale v krocích. Ticho není zbraně, ale most - a jeho délka se řídí rychlostí klienta.
Největší zásluha ticha není v tom, že vám říká, co máte říct. Je v tom, že vám dává prostor, abyste se konečně zeptali: „Co já chci?“ A to je začátek všeho.