Co když vaše dítě přestane mluvit? Když se skrývá za kresbami, místo aby vám řeklo, že ho něco trápí? Mnoho rodičů si myslí, že děti prostě „prostě přežijí“ traumata, škodlivé zkušenosti nebo emocionální potíže. Ale děti nezapomínají. Jen se učí mlčet. A právě kreslení, modelování, kolidování nebo malování může být jejich jediným hlasem - bez slov, bez strachu, bez tlaku.

Proč děti potřebují arteterapii?

Děti nejsou malí dospělí. Nemají slova, která by popisovala úzkost, pocity viny nebo strach z odmítnutí. Když je něco zranilo - při rozvodu rodičů, při školním šikánění, po nehodě nebo ztrátě blízké osoby - nemají nástroje, jak to vyjádřit. A když se je ptáte: „Co se stalo?“, často jen zavřou oči nebo řeknou: „Nic.“

Arteterapie funguje jinak. Neptá se na slova. Ptá se na barvu. Na tvar. Na to, co je na papíře, ale neřeknuto. Věda to potvrzuje: děti s poruchami pozornosti, autistickými spektrum, úzkostnými poruchami nebo historií zneužívání často reagují na arteterapii lépe než na klasickou hovorovou terapii. Proč? Protože kreslení není náhrada za mluvení. Je to jiný jazyk. Jazyk, který jejich mozek už zná - od prvního škrábání tužkou na stěně.

Co se děje, když dítě kreslí?

Když dítě kreslí, nevytváří jen obrázek. Vytváří svět, ve kterém se cítí bezpečně. V tomto světě může být rodič zlým drakem, domov stínovým domem, nebo sám sebe může vyjádřit jako letící ptáka - bez nohou, bez hranic. Arteterapeut neříká: „To je špatně.“ Neříká: „To bys měl nakreslit jinak.“

Místo toho se ptá: „Co se stalo, když jsi kreslil ten kruh?“ nebo „Kdo je ten člověk, co je tak velký?“ Otázky nejsou analytické. Nejsou vyšetřovací. Jsou o pozorování. O tom, aby dítě mohlo říct: „Tady jsem se cítil.“ A to je první krok k uzdravení.

Výzkumy z České arteterapeutické asociace ukazují, že děti, které pravidelně kreslí v terapeutickém prostředí, méně často trpí psychosomatickými příznaky - bolestmi břicha, nespavostí, zvracením. Tyto příznaky nejsou „jen fyzické“. Jsou tělem vyjádřeným strachem, který nemohl jít přes ústa.

Co je to vlastně arteterapie?

Arteterapie není kreslení na vyučování. Není „zábava“ nebo „výtvarná výchova“. Je to terapeutický proces, který spojuje psychologii a umění. V České republice ji provádějí pouze osoby s odborným vzděláním - psychologové, výchovci nebo umělci, kteří absolvují akreditovaný kurz pod dohledem České arteterapeutické asociace.

Existují dvě hlavní cesty:

• Terapie uměním - zde se zaměřujeme na samotný proces tvorby. Dítě kreslí, lepí, tvoří z hlíny - a v tom procesu se uvolňuje. Barvy, rychlost, tlak tužky - všechno to má význam.
• Artpsychoterapie - zde se kresba nebo socha používá jako vstupní bod k hlubšímu hovoru. Terapeut se ptá: „Co se stalo, když jsi ten obraz vybarvil červeně?“ nebo „Když jsi ten domčík nakreslil bez oken, co to znamená pro tebe?“

Obě cesty vedou ke stejnému cíli: dítě se naučí poznávat své pocity, nebo je přijmout, nebo je uvolnit. Nejde o to, aby byl obrázek „krásný“. Jde o to, aby byl pravdivý.

Kdo může arteterapii využít?

Arteterapie není jen pro „těžce zraněné“ děti. Je pro každého, kdo má problém s vyjádřením. To znamená:

• Děti s poruchou pozornosti a hyperaktivity - kreslení jim pomáhá zklidnit mysl a soustředit se na jednu věc.
• Děti s autismem - mnohé z nich nejsou schopny mluvit, ale dokážou vyjádřit svět přes barvy a tvary.
• Děti, které prožily únos, násilí nebo ztrátu rodiče - kreslení jim dává bezpečný prostor, kde nemusí mluvit o tom, co je příliš bolestivé.
• Děti s úzkostnými poruchami - když se bojí školy, kreslí strach jako černou stěnu, a pak s terapeutem postupně přidávají dveře, okno, slunce.
• Děti, které se cítí „ztracené“ po rozvodu nebo přestěhování - kreslí domy, které se mění, a pomalu zjišťují, že i ony se mohou měnit.

Není důležité, jaký problém má dítě. Důležité je, že má nějaký problém - a neví, jak ho říct.

Co se stane během prvního sezení?

Nikdo nezačíná s otázkou: „Co tě trápí?“

První sezení je jen o přítomnosti. Terapeut připraví papír, barvy, hlínu, nůžky, lepidlo. Možná i písně nebo klidnou hudbu. A pak řekne: „Můžeš dělat, co chceš. Nebo nemusíš dělat nic.“

Dítě může kreslit hodinu. Nebo jen škrábnout do papíru. A to je v pořádku. Některé děti kreslí jen kruhy. Některé kreslí tisíce čar. Některé přijdou a řeknou: „Nevím, co kreslit.“ A terapeut řekne: „To je v pořádku. Zkus to říct tužkou.“

V prvních sezeních se neanalyzuje obsah. Analyzuje se proces. Jak dítě drží tužku? Jak rychle kreslí? Když se zastaví - proč? Když změní barvu - co se změnilo uvnitř?

Po několika sezeních se začíná hovořit o obsahu. Ale jen tehdy, když dítě chce. A jen tehdy, když je připravené.

Co se stane, když dítě kreslí traumu?

Někdy dítě nakreslí černou ruku, která ho drží. Nebo dům bez oken. Nebo sebe jako malého člověka, kterého někdo tlačí.

Terapeut neříká: „To je špatně.“ Neříká: „To se stalo?“

Místo toho řekne: „Tady je ta ruka. Co dělá?“

A dítě může říct: „Drží mě.“

A terapeut: „A co bys chtěl, aby ta ruka udělala?“

Dítě: „Pustit mě.“

A pak se kreslí nová ruka. Volná. Vzduch. Voda. Pták. A dítě se začíná cítit lépe. Ne proto, že se „vyřešilo“ trauma. Ale proto, že ho mohlo vyjádřit - a někdo ho slyšel.

Je arteterapie skutečně účinná?

Ano. Výzkumy z klinických center v Praze, Brně a Ostravě ukazují, že po 10-15 sezeních se u 78 % dětí snížila úzkost, zlepšila schopnost komunikace a zvýšila se sebevědomí. Děti se začínají více ptát, více se smát, více se přidávat ke spolužákům.

Jedna dívka, která po násilí v rodině přestala mluvit po dobu osmi měsíců, nakonec nakreslila obrázek: „Máma a já na pláži, a já držím její ruku.“

Nebylo to „řešení“. Bylo to „přijetí“. A to je větší moc než slova.

Co je důležité pamatovat?

Arteterapie není zázrak. Není rychlá cesta. Není náhrada za rodičovskou lásku. Ale je to jedna z mála cest, která umožňuje dítěti mluvit bez slov - a být slyšeno.

Nikdy neříkejte dítěti: „To je špatně.“

Nikdy neříkejte: „To není hezké.“

Nikdy neříkejte: „Proč to děláš?“

Místo toho řekněte: „Chci to vidět.“

A pak se prostě posaďte vedle něj. A počkejte.

Co dělat, když chcete začít?

Pokud si myslíte, že vaše dítě by mohlo prospět arteterapii, začněte tímto:

1. Najděte akreditovaného arteterapeuta - vyhledejte na webu Czech Art Therapy Association.
2. Nechte dítě vybrat první sezení. Nezavádějte to jako „terapii“. Řekněte: „Pojdeme si hrát s barvami.“
3. Nechte terapeuta vést. Neříkejte dítěti, co má kreslit.
4. Nepřinášejte domů obrázky a neptejte se: „Co to znamená?“
5. Pamatujte: dítě se neuzdraví, když se mu něco „vyřeší“. Uzdraví se, když se cítí bezpečně.

Co je největší mýtus o arteterapii?

Mýtus: „Dítě musí být „kreativní“ nebo „umělecky nadané“.“

Pravda: Arteterapie nemá nic společného s uměním. Není to výtvarná škola. Je to cesta k sobě. A každý dítě, i ten, který kreslí jen čáry, má pravdu v tom, co vyjadřuje.

Dítě, které kreslí černé tečky, neříká: „Jsem špatné.“

Říká: „Mám strach.“

A to je vše, co potřebuje - aby to někdo slyšel.