ADHD a úzkost se často objevují společně - a to nejen náhodou. U tří z pěti dětí s ADHD se vyskytují i příznaky úzkosti. U dospělých je to ještě častější: až 80 % lidí s ADHD trpí zároveň nějakou úzkostní poruchou. To není jen „dvojí problém“ - je to jedna složitá, navzájem se posilující situace, která vyžaduje jiný přístup než léčba každé poruchy zvlášť.

Proč ADHD a úzkost chodí spolu?

Nejde jen o to, že někdo má „příliš mnoho problémů“. ADHD a úzkost se navzájem podporují. Dítě s ADHD má problém s pozorností, organizací a impulzivitou. To ho často vystavuje kritice, selháním ve škole, konfliktům s kamarády - a to všechno se může proměnit v úzkost. Dítě se začne bát, že znovu něco zapomene, že ho někdo znechutí, že nebude „dostatečně dobré“. U dospělých je to stejné: zapomínání na termíny, zpoždění, neúspěšné plány - všechno to vytváří trvalý pocit, že „něco je špatně“ - a to je červená nitka, která vede k úzkosti.

Na druhé straně úzkost může zhoršovat ADHD. Když je člověk v napětí, jeho mozek se zaměří na hrozby - ne na úkoly. Pracovní paměť se zhoršuje, kognitivní flexibilita klesá, a schopnost řídit emoce je ještě slabší. Výsledek? Dítě, které dříve bylo impulzivní, se teď stáhne do sebe. Dospělý, který dříve měl problém s plánováním, se teď úplně zastaví - protože se bojí, že to zase nezvládne.

Co dělá farmakoterapie - a co ne?

Stimulancia, jako jsou metylfenidát nebo amfetaminy, pomáhají s ADHD - ale často neřeší úzkost. Někdy ji dokonce zhoršují. Proto se u komorbidity často volí atomoxetin. Ten není stimulant, ale působí na noradrenalin - a to je důležité. Výzkumy ukazují, že atomoxetin snižuje příznaky ADHD i úzkosti u dětí i dospělých. U dětí zlepšuje pozornost a zároveň mírně snižuje úzkost. U dospělých je účinný při sociální úzkosti i generalizované úzkosti.

Ale tady je klíčové: léky samy o sobě nestačí. Pokud neřešíte, proč se člověk bojí, jak se učí řídit emoce nebo jak přežít den bez záchranného plánu, léky jen zakrývají příznaky - ne řeší příčinu. A to je tam, kde přichází psychoterapie.

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) - zlatý standard

KBT není jedna metoda - je to balíček nástrojů, které se přizpůsobují. U dětí s ADHD a úzkostí se používají kratší sezení, vizuální pomůcky, opakování a hry. Cílem je naučit dítě:

1. rozpoznávat tělesné příznaky úzkosti (např. zrychlený tep, ztuhlé ruce)
2. zastavit negativní myšlenky („Zase to zvládnu, všichni se smějí“)
3. postupně vystavovat se strachu (např. nejprve jen říct „Ahoj“ ve třídě, pak odpovědět na otázku, pak předstoupit před celou třídou)
4. procvičovat relaxaci - dýchání, postupná svalová relaxace

Studie z Psychiatrie Pro Praxi (2016) ukázaly, že KBT snižuje úzkost u dětí s ADHD o 60-70 %. To je méně než u dětí bez ADHD - ale stále je to významný pokrok. A co dospělí? U nich se KBT zaměřuje na:

• organizaci dne - jak si vytvořit strukturu, která nevyžaduje perfektní paměť
• řešení „když se všechno zhroutí“ - jak se neztratit, když přijde nečekaný problém
• emoční regulaci - jak zastavit cyklus „zlobím se - cítím se špatně - vím, že to zase nezvládnu“

Metaanalýza z Journal of Attention Disorders (2018) ukázala, že po 12 týdnech KBT se úzkost snížila o 45 % a příznaky ADHD o 35 %. To není „zázrak“ - ale je to výsledek, který se dá dosáhnout.

Jiné terapeutické přístupy - co funguje ještě?

KBT není jediná cesta. Někdy je potřeba jiný přístup.

Rodičovská terapie - pro děti je klíčové, aby rodiče věděli, jak reagovat. Ne kritizovat, neříkat „proč to zase nezvládneš?“, ale pomáhat s přípravou, rozdělovat úkoly, vytvářet jasný rámec. Když rodič přestane být zdrojem stresu, úzkost dítěte klesá.

Mindfulness-based cognitive therapy (MBCT) - kombinuje meditaci a KBT. U dospělých je velmi účinná. Výzkum v European Psychiatry (2019) ukázal, že 8týdenní MBCT snížila úzkost o 38 %. Proč? Protože pomáhá přestat být „v hlavě“ a zpět se vrátit do těla - do chvíle, která teď probíhá, ne do toho, co se stalo nebo co se může stát.

Dialektická behaviorální terapie (DBT) - původně pro borderline poruchu, ale u lidí s ADHD a úzkostí funguje skvěle. Učí přijímat emoce, ne je potlačovat. Učí, jak přežít silný stres bez sebevražedných myšlenek nebo impulzivních reakcí. To je zásadní - protože lidé s touto komorbidity často trpí emocionální labilitou.

Proč některé psychoterapie selhávají?

Mnoho lidí se dostane do psychoterapie pro úzkost - a nic se nezmění. Proč? Protože terapeut neví, co je ADHD. Zadá domácí úkol: „Každý den zapiš tři negativní myšlenky a přepiš je.“ Ale člověk s ADHD si to nezapamatuje. Nezvládne to psát. Neví, kde to má psát. A pak se cítí vinný - „Já jsem to zase nezvládl, jsem zbytečný.“

Podle průzkumu Asociace klinických psychologů z roku 2021 se 68 % terapeutů v ČR cítí nedostatečně připraveno na léčbu této kombinace. To je velký problém. Psychoterapie pro úzkost nevyžaduje jen „slyšet“ - vyžaduje specifickou znalost, jak pracovat s poruchou pozornosti. Terapeut musí:

• poskytovat vizuální připomínky
• rozdělovat úkoly na malé kousky
• zkracovat sezení
• opakovat klíčové body
• nevyžadovat perfektní záznamy

Bez toho se terapie stává zdrojem dalšího stresu.

Digitální nástroje jako pomocníci

Co dělá lidé s ADHD? Zapomínají. A to i na terapeutické úkoly. Proto se objevují aplikace. V ČR například společnost PsyTech v roce 2023 spustila projekt „ADHD a úzkost - digitální pomocník“. Aplikace posílá upomínky na cvičení, umožňuje sledovat náladu, nabízí krátké meditace (2-5 minut) a pomáhá zaznamenávat, co funguje.

Pilotní studie s 120 lidmi ukázala: ti, kteří používali aplikaci spolu s terapií, dosáhli o 22 % lepších výsledků než ti, kteří měli jen terapii. Proč? Protože aplikace zastupuje tu část mozku, která nepracuje správně - paměť, organizaci, plánování.

Co je důležité v praxi - klíčové kroky

Nejde o to, abyste měli „nejlepší“ terapii. Jde o to, abyste měli tu správnou pro vás.

1. Začněte s léčbou ADHD. Pokud je ADHD nekontrolované, psychoterapie pro úzkost bude mít malou šanci. Výzkum z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (2020) ukázal, že u 72 % pacientů bylo nutné nejprve optimalizovat léčbu ADHD, aby terapie mohla začít.
2. Hledejte terapeuta, který zná obě poruchy. Ne každý terapeut, který pracuje s úzkostí, umí pracovat s ADHD. Ptát se: „Máte zkušenosti s komorbidity ADHD a úzkosti?“
3. Připravte se na to, že to bude pomalejší. Pokrok nebude lineární. Některé dny budou lepší, jiné horší. To je normální.
4. Používejte nástroje - papír, aplikace, kalendář. Nezáleží, jak to vypadá - důležité je, že to funguje.
5. Neodstraňujte léky bez konzultace. Atomoxetin a jiné léky nejsou „přípravek na základní potřeby“. Jsou to nástroje, které vám umožňují pracovat s terapií.

Budoucnost - personalizovaná léčba

Už teď se zkoumají genetické faktory. Někteří lidé mají variaci genu SLC6A4, který ovlivňuje serotonin - a to může vysvětlovat, proč u nich ADHD a úzkost chodí spolu. V budoucnu může být možné říct: „Vaše genetický profil naznačuje, že atomoxetin a MBCT budou pro vás nejúčinnější.“

To zní jako věda z budoucnosti - ale výzkum vede právě tímto směrem. Až budou mít terapeuti přístup k těmto informacím, léčba bude přesnější, efektivnější a méně zdlouhavá.

Co dělat teď?

Nečekáte na „perfektní moment“. Nečekáte, až se všechno „zklidní“. Nečekáte, až budete „schopný“.

Teď, hned, můžete:

• vyhledat terapeuta, který se specializuje na ADHD a úzkost - ne jen na úzkost
• požádat o konzultaci s dětským psychiatrem, pokud je dítě mladší 18 let
• začít používat jednoduchou aplikaci na sledování nálady nebo plánování (např. Google Kalendář + připomínky)
• říct si: „Nemusím být perfektní. Musím jen začít.“

ADHD a úzkost nejsou znakem selhání. Jsou to dva systémy, které se navzájem ovlivňují. A jakmile je začnete léčit společně - ne zvlášť - začne se věc měnit. Pomalu. Ale skutečně.